Zavřete oči, odcházím: Oldřich Nový riskoval pro lásku život. Před smrtí se za sebe styděl

Oldřich Nový se narodil na drsném pražském Žižkově, ale jeho srdce odjakživa tlouklo pro svět elegancí a líčidel. K divadlu ho to táhlo už od útlého dětství, kdy s úžasem sledoval kouzlo okamžiku na jevišti. Jeho otec Antonín, vrchní pražský hasič, měl však o synově budoucnosti mnohem pragmatičtější představu. Jako muž činu věřil, že umění je nejistý chlebíček, a trval na tom, aby měl mladý Oldřich v rukou pořádné řemeslo. Syn se mu podřídil a poslušně se vyučil sazečem v tiskárně. Vůně tiskařské černě a olověných liter však nikdy nedokázala přebít touhu po potlesku. Volání krve a geny strýce Miloše Nového, tehdejší hvězdy Národního divadla, byly zkrátka silnější než otcovské zákazy.

Po letech sbírání neocenitelných zkušeností na scénách v Ostravě a Brně, kde se vypracoval z řadového herce na respektovaného režiséra i šéfa operety, se Nový vrátil do Prahy. Nepřišel však jako prosebník, ale jako hotový umělec s jasnou vizí, která měla tehdejší zábavní průmysl od základů změnit. Jeho cílem bylo očistit operetu od laciného pozlátka a přihlouplých vtipů. Chtěl tvořit „operetu pro kulturní lidi“ – žánr, který dnes známe jako hudební komedii, kde píseň organicky vyplývá z děje a postavy mají hloubku a šarm.

Aby mohl své sny realizovat bez uměleckých kompromisů, založil si vlastní Nové divadlo. To se v srdci Prahy stalo okamžitým fenoménem a centrem společenského života. Oldřich Nový zde vytvořil postavu moderního evropského gentlemana, který byl vtipný, mírně ironický, ale vždy dokonale vychovaný. Úspěch byl tak ohromný, že se z návštěvy jeho představení stal jakýsi neformální kurz etikety. Tradovalo se, že nadšené dámy do hlediště cíleně vodily své muže, aby v přímém přenosu viděli, jak vypadá pravý galantní muž, a naučili se od Nového, jak se ke své drahé polovičce s úctou a šarmem správně chovat.

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena, a v případě Oldřicha Nového to nebylo jen prázdné rčení, ale naprostá nezbytnost. Jeho životní láska, Alice Wienerová, nebyla jen „paní ředitelovou“, která by se hřála v paprscích manželovy slávy. Byla to moderní, vzdělaná a nesmírně talentovaná umělecká fotografka s vlastním názorem. Jejich seznámení přitom připomínalo scénu z dobré filmové komedie: mladý a ambiciózní herec přišel do jejího ateliéru nechat si udělat portréty, a protože už tehdy začínal být populární, choval se jako poněkud nafoukaná celebrita. Alice mu však okamžitě srazila hřebínek. Bez váhání ho rázně usadila a dala mu najevo, že v jejím ateliéru hvězdné manýry neplatí.

Tento moment upřímnosti na Nového zapůsobil víc než tisíce lichotek. Jak se na budoucího gentlemana slušelo, šel do sebe, za pár dní se vrátil s obrovskou kyticí a začal se Alici dvořit. Byla z toho láska na celý život, která se stala i pilířem jeho podnikání. Alice se stala mozkem jeho divadla – jako dcera bankovního ředitele měla smysl pro čísla, vedla mu precizně účetnictví, organizovala propagaci a díky své znalosti jazyků vyhledávala a překládala zahraniční hry, které pak Nový uváděl. Byla to ona, kdo stál za jeho vždy dokonale vyžehleným pukem na kalhotách a bezchybným vzhledem, který národ tak obdivoval.

Jejich rodinné štěstí se v roce 1937 rozrostlo o dceru Janu, kterou si manželé adoptovali. Příchod dítěte do rodiny byl obestřen rouškou tajemství, která nebyla nikdy plně odhalena. Spekulovalo se, že by Jana mohla být Oldřichovou vlastní nemanželskou dcerou, ale herec se k těmto dohadům nikdy veřejně nevyjádřil. Vytvořili však hluboké a pevné pouto, kterému dominovala otcovská láska a bezpečí domova. Toto soukromé útočiště bylo pro Nového svatým místem, kam nikoho nepouštěl, a skutečný původ dcery Jany si s noblesou sobě vlastní vzal jako rodinné tajemství do hrobu.

Zatímco v roce 1939 v kinech zářil jako neodolatelný a bezstarostný svůdce v nesmrtelném snímku Kristian, v soukromí Oldřicha Nového se začínaly stahovat mraky. S nástupem nacistické okupace a vyhlášením protektorátu se jeho milovaná Alice stala kvůli svému židovskému původu terčem rasových zákonů. Pro herce jeho formátu existovala „snadná“ cesta ven – stačilo se s manželkou rozvést. Okupační úřady, kolaborantský tisk i někteří tehdejší kolegové na něj vyvíjeli drtivý tlak. Slibovali mu klid na práci, další velké role a záchranu divadla, pokud svou ženu „obětuje“. Nový však ukázal, že jeho noblesa není jen kostým, ale pevný charakter.

Jeho odpověď byla krátká, tichá, ale naprosto neochvějná: „S manželkou se nerozvedu.“ Tímto jediným rozhodnutím Oldřich Nový vědomě podepsal konec své hvězdné kariéry a riskoval vlastní život. Celé roky se mu dařilo Alici díky své popularitě chránit, ale v únoru 1945 mašinerie zla udeřila naplno. Manželé byli zatčeni a rozděleni. Zatímco Alice byla deportována do terezínského ghetta, Oldřich skončil v koncentračním táboře v saském Osterode. Pro muže, který byl zvyklý na potlesk zaplněných sálů a vůni drahých kolínských, začal boj o holé přežití v nelidských podmínkách lágru.

I v mrazivých dnech na pražském seřadišti Hagibor, kde se tísnily stovky nešťastníků, vyčníval Nový svou neuvěřitelnou vnitřní silou. Oblečen do lyžařské bundy a šponovek, s tváří ošlehanou zimou, si zachoval důstojnost. Když je nacisté hnali do dobytčích vagonů, nepodlehl panice ani zoufalství. I v tom temném, páchnoucím prostoru nákladního vlaku směřujícího do neznáma, zůstával pro ostatní vězně tím „jejich Kristianem“.

Osvobození v květnu 1945 sice přineslo konec nacistického teroru, ale pro manžele Nové nebyl návrat do normálního života vůbec snadný. I když se oba zázrakem z lágru vrátili, šrámy na jejich duších byly příliš hluboké, než aby se daly zahojit radostným vítáním v ulicích. Alice se musela vyrovnat s krutou zprávou, že polovině její rodiny včetně milovaného otce ukončila život plynová komora. Tato nepředstavitelná ztráta v kombinaci s prožitými traumaty u ní vyvolala těžkou schizofrenii. Oldřich Nový, který pro ni obětoval kariéru za války, neváhal ani teď. S nesmírnou trpělivostí a láskou se o svou nemocnou „Lízinku“ staral, i když ho to stálo zbytky jeho životní energie.

Zatímco doma pečoval o manželku, v profesním životě musel čelit dalšímu drtivému režimu. Po únoru 1948 se noblesní svět Oldřicha Nového stal pro novou moc ideologicky nepohodlným. Pro vytříbeného elegána v dokonale padnoucím fraku najednou nebylo v „budovatelské“ kinematografii plné traktoristů a úderníků místo. Divákům se sice vryla do paměti jeho parodie na staré časy v Pytlákově schovance, ale jinak se herec musel pokořit tehdejším požadavkům. Byla to smutná podívaná – hvězda evropského formátu musela občas obléknout montérky a hrát v zapomenutelných filmech o socialistické výstavbě. Své skutečné útočiště a uměleckou integritu si tak uchovával především na divadelních prknech, zejména v karlínské operetě.

Skutečný a zasloužený comeback přišel až s uvolněním šedesátých let, kdy si na něj vzpomněl režisér Zdeněk Podskalský. V roce 1969 vznikla legendární komedie Světáci, kde Nový dostal životní příležitost znovu zazářit. Role emeritního tanečního mistra, který se snaží tři fasádníky z venkova proměnit v lvy salónů, mu byla ušitá přímo na tělo. Nebyla to jen role, byl to vzkaz národu. Oldřich Nový zde s elegancí a neodolatelným humorem znovu učil celou zemi, že i v šedé realitě socialismu má smysl dbát na bonton, kultivovaný projev a úctu k druhým. Byl to jeho poslední velký triumf, kterým dokázal, že pravá noblesa je nesmrtelná.

Závěr života Oldřicha Nového byl paradoxně jeho nejsmutnějším a nejvíce tísnivým představením, které kdy „režíroval“. Zlomový okamžik nastal v roce 1967, kdy navždy odešla jeho milovaná Alice. S její smrtí jako by z herce vyprchal všechen životní jas. Nový se začal čím dál více uzavírat do ticha svého bytu v pražské Maiselově ulici. Jako bytostný estét, který celý život uctíval kult krásy, formy a dokonalého vzhledu, totiž nedokázal unést krutou realitu vlastního chátrání. Představa, že by ho veřejnost nebo i blízcí přátelé spatřili starého, nemocného a sešlého, pro něj byla naprosto nepřijatelná. Zvolil si raději dobrovolné vězení, jen aby ochránil mýtus o nestárnoucím elegánovi.

Posledních deset let života se Oldřich Nový stal v podstatě přízrakem. Prakticky nepřekročil práh svého domova a svět venku pro něj přestal existovat. Přestože návštěvy občas přijímal, neprobíhalo to zrovna standardním způsobem: nechal si do obývacího pokoje nainstalovat vysoký paraván (zástěnu). Hosté seděli na jedné straně, on na druhé. Skrze tuto nepropustnou bariéru s nimi vedl dlouhé hovory, aniž by spatřili byť jen kousek jeho tváře. Chtěl, aby v jejich paměti i v paměti celého národa zůstal navždy zafixován jako ten štíhlý, nažehlený muž s podmanivým hlasem, který s tajemným úsměvem šeptá své legendární: „Zavřete oči, odcházím…“

Když 15. března 1983 Oldřich Nový zemřel, Praha ztratila svou poslední živoucí spojnici s érou opravdové noblesy. Jeho odchodem skončila jedna velká kapitola. Dnes nám jeho příběh neslouží jen jako vzpomínka na staré černobílé filmy, ale především jako připomínka hodnot, které se ze světa pomalu vytrácejí. Oldřich Nový nám odkázal důkaz o tom, že slovo pravého gentlemana má větší váhu než jakýkoliv úřední podpis na smlouvě a že skutečná láska je hodnota, pro kterou stojí za to riskovat i vlastní život.

Zdroje: Wikipedia, iDnes, deník.cz, iDnes