Zrcadlové šílenství v poušti: The Line není jen město, je to test lidské domýšlivosti

Dubaj má svou Burj Khalifu, ale Saúdská Arábie se rozhodla, že vertikální rekordy jsou nuda. V nehostinné pustině provincie Tabuk vzniká něco, co vypadá jako zapomenutá kulisa z natáčení Hvězdných válek. Jmenuje se to „The Line“. Je to 170 kilometrů dlouhá, půl kilometru vysoká a jen 200 metrů široká „čára“ ze zrcadel. Projekt za biliony dolarů, který buď přepíše dějiny urbanismu, nebo se stane nejdražším pomníkem lidského ega.

Tento koncept představuje úplný rozchod s urbanismem, jak ho známe od vynálezu spalovacího motoru. Zatímco moderní historie měst byla definována asfaltem, parkovišti a hlukem dopravy, The Line tento model kompletně maže. V tomto lineárním městě se s auty vůbec nepočítá. Nejsou zde žádné silnice, žádné křižovatky a žádné benzínové pumpy. Celý prostor, který v běžných metropolích zabírá silniční síť (což bývá až 30 % rozlohy města), je zde věnován lidem, zeleni a veřejnému prostoru.

Eliminace aut není jen ekologickým gestem, ale především logistickým rozhodnutím. V běžném městě tráví průměrný obyvatel desítky hodin měsíčně v dopravních zácpách nebo hledáním parkovacího místa. The Line slibuje návrat „ukradeného času“. Díky tomu, že je město vrstveno vertikálně a jeho šířka činí pouze 200 metrů, vzniká hyper-propojené prostředí. Koncept „pětiminutové dostupnosti“ znamená, že každá obytná buňka má v docházkové vzdálenosti kompletní infrastrukturu. Školy, kliniky, sportoviště i pracovní prostory jsou součástí každého modulu, což de facto mění město na soustavu soběstačných vesnic propojených jedinou vysokorychlostní tepnou.

Zní to jako utopie? Pro korunního prince Mohammeda bin Salmána je to vize „civilizační revoluce“, která má reagovat na hrozící klimatickou krizi a přelidnění. Projekt je klíčovou součástí širší iniciativy NEOM a jeho ambicí je ukázat, že lidstvo dokáže žít v absolutním souladu s přírodou, aniž by ji devastovalo nekonečným rozšiřováním předměstí. Ironií tohoto projektu ovšem zůstává, že k ochraně přírody využívá její totální oddělení – lidskou populaci prakticky uzavírá do obří, 170 kilometrů dlouhé zrcadlové krabice, která okolní poušť ponechává nedotčenou, ale zároveň ji pro své obyvatele činí nedostupnou.

Tato radikální absence silnic vyžaduje neviditelnou, ale extrémně výkonnou logistickou vrstvu. Pod úrovní pro pěší se nachází technologické patro, kde se pohybují autonomní servisní jednotky a automatizované systémy pro správu odpadů a zásobování. Veškerý transport těžkého nákladu nebo doručování nákupů probíhá mimo zraky obyvatel. Vizuální čistota města tak není narušena dodávkami ani popelářskými vozy. Výsledkem má být prostředí, které se vrací k měřítku lidské chůze, ovšem s technologickým zázemím, které patří do příštího století.

Právě tato kombinace „středověké“ docházkové vzdálenosti a futuristické automatizace je tím, co The Line odlišuje od všech dosavadních pokusů o moderní město. Pokud tento model uspěje, mohl by znamenat konec éry, kdy byl automobil středobodem plánování měst. Otázkou však zůstává, zda je lidská psychika připravena na život v takto striktně definovaném prostoru, kde pohyb „vně“ struktury není běžnou součástí dne, ale výjimečnou událostí.

Realizace projektu The Line představuje inženýrskou výzvu, která svou komplexností daleko přesahuje vše, co jsme dosud v dějinách stavebnictví viděli. Zatímco Burj Khalifa byla soustředěným útokem na vertikální rekord v jediném bodě, The Line vyžaduje udržení extrémních technických standardů na neuvěřitelné ploše. Postavit takovou strukturu v podstatě znamená pokusit se postavit tisíc mrakodrapů typu Burj Khalifa v jedné nekonečné řadě, přičemž všechny musí být technologicky a strukturálně propojeny do jediného funkčního organismu.

Nejviditelnějším prvkem a zároveň největším rizikem je zrcadlová fasáda. Budova má být kompletně obalena gigantickými zrcadly, jejichž účelem je opticky nechat stavbu splynout s okolní pouštní krajinou. Pro inženýry to však znamená boj s termodynamikou. V oblasti, kde letní teploty běžně atakují 50 °C, hrozí, že se 170 km dlouhý skleněný tunel promění v obří skleník. Vyřešit chlazení takového prostoru, aniž by se spotřebovala energie odpovídající produkci středně velké země, vyžaduje revoluční přístup k pasivnímu větrání. Architekti sázejí na aerodynamické tvarování horní hrany stěn, které má nasávat pouštní vítr a pomocí komínového efektu jej ochlazovat a distribuovat do nižších pater.

Logistické srdce celého projektu se nachází v podzemí, kde má operovat systém „The Spine“. Tento ultrarychlý vlak má zajistit, aby cesta z jednoho konce města na druhý netrvala déle než 20 minut. V praxi to znamená nutnost dosahovat rychlosti přes 500 km/h. Na rozdíl od japonských nebo čínských rychlovlaků, které jezdí na otevřených tratích, zde musí soupravy operovat v uzavřeném tunelu s extrémní frekvencí zastávek pro miliony obyvatel. Inženýři se potýkají s problémy, jako je brzdná dráha, tlakové vlny v tunelech a absolutní bezporuchovost. Stačí jediná závada na trati a celé město se v podstatě zastaví, protože neexistuje žádná alternativní silniční síť.

Koncept „Zero Gravity Urbanism“ pak zcela mění naše vnímání prostoru. Zapomeňte na horizontální čtvrtě, kde se od sebe domy liší barvou fasády nebo tvarem střechy. V The Line jsou veškeré funkce města naskládány vertikálně na sebe v několika úrovních. Jde o život v trojrozměrné matici, kde se pojmy „u nás v ulici“ mění na „u nás v patře“. Stadion může být umístěn přímo nad univerzitním kampusem a nákupní centrum může tvořit strop pro městský park.

Tato vertikální stratifikace přináší i bizarní každodenní situace: obyvatelé mohou bydlet v luxusním apartmánu ve výšce 300 metrů, sjíždět do práce v kancelářích situovaných v 50 metrech nad zemí a poté jít venčit psa do umělého parku, který visí v úrovni 150 metrů. Každý metr čtvereční v tomto uzavřeném ekosystému musí být efektivně využit, což klade enormní nároky na statiku a rozvody energií, vody a odpadu, které musí proudit tisíci kilometry potrubí vedených skrze tuto gigantickou ocelovo-skleněnou konstrukci.

Při pohledu na projekt The Line nelze zůstat pouze u fascinace futuristickými vizualizacemi a inženýrskými rekordy. Pod nablýskaným povrchem nejdražší stavby světa se odehrává drama, které lidskoprávní organizace jako Amnesty International nebo ALQST označují za tragédii s nevratnými následky. Realita výstavby v nehostinné poušti totiž není jen o boji s pískem, ale především o střetu státní moci s právy původních obyvatel, kteří v oblasti provincie Tabuk žili po celá staletí.

Území, kudy má tato 170 kilometrů dlouhá struktura procházet, nebylo prázdnou tabulí, jak se občas snaží prezentovat oficiální marketingové materiály. Po generace zde sídlil kmen Howeitat, hrdý pouštní lid, pro kterého tato krajina znamenala domov, historii a zdroj obživy. Příchod bagrů pro ně znamenal ultimátum, které se neodmítá. Odhaduje se, že kvůli výstavbě muselo své domovy opustit až 20 000 lidí. Nešlo však o poklidné stěhování; odpor proti vyvlastnění pozemků vedl k násilným střetům. Symbolem tohoto odporu se stal Abdul Rahim al-Huwaiti, který byl v roce 2020 zastřelen poté, co odmítl ustoupit státním složkám. Ještě mrazivější jsou zprávy o tom, že saúdské soudy vynesly tresty smrti nad několika dalšími členy kmene, jejichž jediným proviněním bylo odmítnutí nuceného vysídlení.

Ekologická stránka věci vyvolává mezi vědci a biology neméně bouřlivé diskuse. Zatímco projektoví manažeři deklarují nulovou uhlíkovou stopu a život v souladu s přírodou, odborníci varují před fenoménem, kterému přezdívají „zrcadlová past“. Představte si 170 kilometrů dlouhou a 500 metrů vysokou souvislou plochu zrcadlového skla, která stojí v cestě migračním trasám milionů ptáků létajících mezi Evropou a Afrikou. Pro ptáka v letu je zrcadlová stěna neviditelná, nebo v horším případě simuluje volné nebe či pokračování krajiny. Vědci se důvodně obávají, že bez instalace speciálních technologií na odhánění ptactva se The Line promění v největší ptačí pohřebiště v dějinách, kdy nárazy do fasády mohou decimovat celé populace vzácných druhů.

Problematický je také samotný dopad na suchozemský ekosystém. Obří stěna se chová jako neprostupná bariéra, de facto novodobá čínská zeď, která rozděluje poušť na dvě poloviny. Pro zvířata, která jsou zvyklá volně migrovat za zdroji potravy a vody, představuje tato 500 metrů vysoká překážka konečnou stanici. Přerušení přirozených koridorů může vést k izolaci živočišných populací, omezení jejich genetické rozmanitosti a následnému lokálnímu vyhynutí. I když NEOM slibuje vytvoření „zelených přechodů“, jejich funkčnost u takto monolitické stavby zůstává předmětem silných pochybností.

Další vrstvou environmentální kritiky je samotná výroba a doprava materiálu. I kdyby byl provoz města v budoucnu stoprocentně čistý, uhlíková stopa spojená s výrobou tak gigantického množství oceli, hliníku a speciálního skla je astronomická. Podle některých propočtů bude trvat desítky let, než se ekologické přínosy provozu města vyrovnají s ekologickými škodami způsobenými jeho výstavbou. The Line je tak pro mnohé symbolem „techno-optimismu“, který věří, že každou jizvu na planetě lze zahojit novou, modernější technologií, aniž by se brala v úvahu cena, kterou za tento pokrok zaplatí lidé i příroda v místě vzniku.

Pokud se na projekt The Line podíváme optikou financí, dostáváme se k číslům, která jsou pro běžného smrtelníka téměř nepředstavitelná. Zatímco počáteční odhady se pohybovaly kolem 500 miliard dolarů, s postupující výstavbou a rostoucími cenami materiálů v roce 2026 mluví realističtí ekonomové o částkách přesahujících jeden bilion dolarů (tedy tisíc miliard). Pro lepší představu: tato suma odpovídá zhruba čtyřem ročním rozpočtům celé České republiky. Jde o investici, která svou výší a rizikem nemá v moderních dějinách obdoby a která staví celou budoucnost Saúdské Arábie na jedinou kartu.

Tento gigantický finanční výdaj je součástí strategie „Saudi Vision 2030“. Saúdská Arábie si plně uvědomuje, že éra ropy jako hlavního zdroje bohatství se nezadržitelně blíží ke svému konci. The Line má být hlavním pilířem transformace země v globální technologické a turistické centrum, které přiláká největší mozky planety a miliardy dolarů v zahraničních investicích. Království se snaží vybudovat „stát ve státě“, který bude fungovat na vlastních principech a nabídne luxus a efektivitu, jakou nikde jinde na světě nenajdete.

Jenže stavět v nehostinné poušti město pro 9 milionů lidí v době, kdy se globální ekonomika potýká s vysokou inflací a geopolitickou nestabilitou, je extrémně rizikový hazard. Projekt je financován především prostřednictvím Veřejného investičního fondu (PIF), který spravuje pohádkové bohatství z ropy. I tyto zdroje jsou však konečné. Pokud by došlo k dlouhodobému poklesu cen energií nebo k odlivu investorů, Saúdská Arábie by se mohla ocitnout v situaci, kdy nebude schopna takto masivní stavbu dotovat.

Nejčernějším scénářem zůstává možnost, že se projekt zastaví v polovině kvůli nedostatku financí nebo technickým komplikacím. V takovém případě by v poušti nezbyla nová civilizace, ale pouze gigantická jizva z betonu a oceli. Tisíce tun materiálu a stovky kilometrů rozestavěných základů by vytvořily memento lidské domýšlivosti, které by vzhledem k rozměrům nikdo nikdy neodstranil. Poušť by tak byla navždy poznamenána největším a nejdražším „pomníkem ducha“, který se nestal městem, ale jen neobyvatelným skeletem.

Ekonomická návratnost The Line je navíc závislá na něčem, co nelze jednoduše naprogramovat – na ochotě lidí tam skutečně žít. Aby město finančně fungovalo, musí do něj Saúdská Arábie nalákat miliony vysoce kvalifikovaných cizinců. To vyžaduje nejen technologickou dokonalost, ale i zásadní reformy v sociální oblasti a právním systému. Bez obyvatel se The Line stane jen neuvěřitelně drahým skanzenem v písku. Saúdská koruna tak nehraje jen o architekturu, ale o vlastní ekonomické přežití v post-ropné éře, přičemž cena za případné selhání by byla devastující pro celý region.

Lidstvo odjakživa poháněla potřeba stavět extrémy. Od pyramid přes katedrály až po Burj Khalifu jsme se vždy snažili dokázat, že inženýrství dokáže překonat limity planety. The Line je v této evoluci dalším logickým, i když radikálním krokem. Představuje pokus o vytvoření totálně kontrolovaného světa v místě, kde by život bez nejmodernějších technologií, jako je masivní odsolování vody a AI správa, nebyl fyzicky možný.

Fascinace tímto projektem pramení z jeho „vše nebo nic“ přístupu. Zatímco běžná města rostou organicky a chaoticky, The Line je navržena jako hotový produkt – obří stroj na bydlení. Slibuje ticho, čistý vzduch a efektivitu, kterou v současných metropolích postrádáme. Zároveň nás ale nutí k otázce, zda lze lidskou společnost naplánovat v softwaru a uzavřít ji do zrcadlového koridoru, aniž by ztratila svou přirozenost.

Ať už projekt dopadne jakkoliv – zda se stane funkčním divem světa, nebo jen nejdražším torzem v poušti – jedno je jisté: jako druh jsme nic podobného dosud nezkusili. The Line už nyní mění debatu o urbanismu. Ukazuje nám, jak moc jsme v 21. století ochotni zariskovat a co všechno jsme schopni obětovat za příslib technologické utopie.

Dokázali byste si představit život v takto technologicky dokonalém, ale uzavřeném prostoru bez aut a tradičních ulic, nebo je pro vás představa života mezi dvěma zrcadly spíše dystopií?

Zdroje: Wikipedia, ČT24, VTM, life, aktuálně, forbes