Článek
Nedovolíš jim dýchat.“
Tuhle větu jsem si od Hany vyslechla tolikrát, že bych mohla napsat celou sbírku citací.
Neříkala to zle, ne přímo. Ale pokaždé se v jejím tónu skrýval ten známý povýšený úsměv.
Já – staromódní.
Ona – moderní, otevřená, pokroková máma.
Seznámily jsme se na hřišti, když byly naše děti ještě v kočárku. Obě jsme měly syny ve stejném věku. Zpočátku jsme si rozuměly – vyměňovaly recepty, rady, chodily na společné procházky. Jenže jak kluci rostli, rozdíly mezi námi byly čím dál zřetelnější. A ona si je začala všímat víc než já.
U nás doma platila pravidla. Ne příkazy, ne tresty za každé zakopnutí. Ale jasné hranice.
Nebyl žádný mobil u stolu.
Když se něco pokazilo, přišla omluva.
A ano – děti měly své povinnosti. Uklidit si hračky, pomoci s nákupem, donést prádlo.
„Vždyť je to ještě dítě!“ kroutila hlavou Hana, když viděla, že její Matěj nechce pomoci vynést koš a já to po svém Petrovi neudělala místo něj.
„Takhle ho jenom odradíš. Nech je, ať si tvoří svůj svět.“
Ten její svět byl ale dost bez pravidel.
Sladkosti kdykoli.
Tablet na klíně celý den.
Večerníku se směje, že je to přežitek.
„Hlavně že je šťastný,“ říkávala.
A já mlčela. Neměla jsem potřebu někoho poučovat.
Dlouho jsme se neviděly.
Naše cesty se rozdělily – ona se přestěhovala do novostavby za město, já zůstala v našem starém bytě. Děti chodily na jiné školy. Čas od času jsme se potkaly na Facebooku.
Tam dál sdílela fotky Matěje – s nablýskaným kolem, telefonem, co stál víc než moje lednička, a popisky typu: „Můj malý princ si dělá svět podle sebe.“
Můj syn Petr mezitím vyhrával okresní soutěže ve fyzice. Hrál na kytaru. Pomáhal dědovi na zahradě.
Neměl Instagram. A nebyl to žádný anděl. Ale věděl, kdy se má omluvit, poděkovat – a proč se nevyplatí lhát.
Když mi Hana po letech zavolala, bylo to poprvé, co nemluvila s jistotou v hlase.
„Promiň, že otravuju. Potřebuju se někomu svěřit. Matěj… je teď ve výchovném ústavu. Kvůli vloupání. Prý jen šli s partou ‚za adrenalinem‘. Já tomu pořád nemůžu uvěřit.“
Mlčela jsem.
Co na to říct?
„Vím, že jsi mě tehdy měla za blázna,“ řekla jsem nakonec.
„Možná. Ale teď bych si přála, abych tě poslouchala víc,“ odpověděla.
Tím článkem nechci tvrdit, že existuje jen jedna správná výchova.
Ani že „moderní“ znamená automaticky špatné.
Ale vidím dnes kolem sebe spoustu dětí, které nikdy neslyšely „ne“. Které nevědí, co je odpovědnost, protože jim nikdo neukázal, jak vypadá. A hlavně – kterým jejich rodiče nerozumějí, protože se bojí být rodiči, ne jen kamarády.
Možná je staromódní být důsledný.
Možná je nemoderní říct dítěti, že mu něco nedovolíte.
Ale možná právě tahle „nemodernost“ dokáže děti naučit, jak žít, až ten tablet jednou zhasne.
