Co dělat, když vás pohltí tréma a nervozita u pohovoru?

U pohovoru velký problém.

To jsem se jednou zase připravovala na pohovor. Poctivě jsem si vyhledávala všechny druhy nepříjemných otázek na které by se mohli ptát. Ty otázky, které nesnáším a nevím jak na ně odpovědět. Hlavu už jsem z toho měla jako balón, tak jsem si řekla dost. Třeba se na to ptát nebudou, ukončila jsem svojí přípravu.

Po noci plné převalovaní jsem se druhý den vydala na pohovor. Nervozita, strach a tréma mě doprovázely na každém kroku. Čím blíže jsem byla, tím více sílily. Před dveřmi do pohovorní místnosti mi málem srdce vyskočilo.
V tom se otevřely dveře a volali mě dovnitř.
Slušně jsem pozdravila a usedla na nabízenou židli. Personalista v nažehleném obleku si mě s nadřazeným trochu opovržlivým pohledem prohlédl. Dušička ve mně byla miniaturní. Začal se vyptávat na jméno, bydliště, kde jsem pracovala, co jsem tam dělala, proč jsem skončila. Zda mám děti, hlídání, jsem flexibilní a podobné otázky. Zatím jsem se držela a poctivě odpovídala. Jenže pak to přišlo.

Zavalila mě smršť otázek typu Proč jste si vybrala zrovna naší firmu? Jaké máte dobré a špatné vlastnosti? Kde se vidíte za pět let? V čem si myslíte, že byste byla pro firmu přínosem? Byla jsem v koncích. Vynechala mi paměť a nemohla jsem si vzpomenout na nic z toho, co jsem si připravovala. Začala jsem něco nesměle koktat. Tréma mě dokonale pohltila a personalisty jsem měla plné zuby. Nejraději bych se zvedla a utekla.

V tom jsem si však vzpomněla na jednu radu, kterou mi kdysi někdo dal. Až Tě někde u pohovoru přepadne tréma a nervozita a nebudeš vědět kudy kam, představ si dotyčného jak sedí na záchodě. Cože? Co je to za prapodivnou radu, řekla jsem si tenkrát.
Jenže teď mi bylo ouvej a neměla jsem co ztratit. Tak jsem si uhlazeného personalistu představila, jak sedí na záchodě. V tom se probudila i moje fantazie. A já si v hlavě přimýšlela jaké má trenýrky, jak si čte noviny, jaké u toho dělá grimasy. Mé představy mi přišly natolik zábavné až jsem se začala přihlouple usmívat. Hlavně, ať se nezeptá, na co myslím. Vysvětlovat mu moje představy bych opravdu nechtěla.

Byl to krátký okamžik, ale přesto stačil na to, abych si uvědomila, že je to také jen člověk jako já. Má svoje potřeby jako ostatní. Svoje starosti. Že až mu skončí práce půjde unavený domů, vezme si tepláky, dá si třeba kafe nebo si vezme noviny a půjde na toaletu. Zklidnila jsem se. Ta chvilička stačila, abych se uvolnila ze sevření trémy. Nadechla se a znovu se zkoncentrovala na zbytek pohovoru.
Usmívala jsem se ještě cestou domů.
A kdykoliv si na to vzpomenu pokaždé se mi vykouzlí úsměv na rtech.
Vím, divná rada. Pro někoho možná pobuřující.
Ale u mě zabrala.