Článek
Vyrůstat v šedé době komunismu bylo jednotvárné, neměli jsme mobily ani počítače, hraček bylo poskrovnu a všichni je měli identické nebo podobné. Nemohli jsme cestovat do západního světa ani nebylo tolik různorodých zájmových činností, co dnes.
Děti však k sobě měly mnohem blíže, trávily spolu většinu volného času, podporovaly se a všichni na tom byly tak nějak podobně. Takové výkyvy jako dnes, že je jeden extra bohatý a druhý extra chudý, prostě nebyly. Neměly si tudíž příliš co závidět a snažily se svůj společný čas strávit co nejpříjemněji.
A hlavně si dokázaly vážit maličkostí. Dnes, když dítě něco chce, tak se mu to hned pořídí, ale tehdy bylo zvykem, že jsme dostávali dárky jen k svátku, k narozeninám a k vánocům, výjimečně nějaký během roku. Poctivě jsme si na něj čekali. A když jsme pak tu svojí vytouženou hračku dostali, ohromně jsme si jí vážili. Opatrovali jsme jí, aby se neponičila a některé vydržely schované dodnes.
V dnešní době dítě dostane hračku, za chvíli ho nebaví, tak chce jinou a bere to jako takovou samozřejmost, že má hraček nepřeberné množství. My jsme to jako samozřejmost nebrali a o to víc pro nás měla hračka či cokoliv jiného, třeba mandarinky na Vánoce, mnohem větší cenu.
Pamatuji si, jak jsem jednou zahlédla v hračkářství velikého plyšového či spíše hadrového černouška a hrozně jsem po něm toužila. Měl velkou hnědou hlavu s krátkými černými kudrnatými vlasy a velkými červenými rty. Byl prostě kouzelný, protože byl něco neobvyklého. Pokaždé, když jsem míjela výlohu, jsem na něj koukala a přála si ho mít.
Rodiče mi jednou řekli, že když budu mít na vysvědčení samé jedničky, že mi ho koupí. Za to úsilí během školního roku, které jsem vynaložila, to stálo. Podařilo se mi samé jedničky mít a po několika měsících jsem konečně držela v ruce svého vytouženého černouška. Ta radost a vděk se ani popsat nedají.
Stal se mým parťákem a kamarádem, na kterého jsem nedala dopustit. U rodičů sedí v pokoji dodnes a když k nim přijdou naše děti na návštěvu, moc rády si s ním hrají i když už se na něm podepsal zub času. Má v sobě prostě něco zvláštního a kouzelného.
Možná je to právě tím, že pěkných hraček bylo tehdy málo a nebyl takovy výběr, co dnes. A hlavně jsme si na vytouženou hračku uměli počkat a těšit se na ní. O to více se pak vryla do paměti. A to v dnešní době mnohdy chybí.
Jednou z věcí, která se mi též vryla do paměti je, jak jsme s ostatními dětmi trávili volný čas. Po škole jsme se sešli venku na ulici, ze které jsme si udělali hřiště. Projelo tam za den mininum aut, takže nebyl problém tam hrát tenis, badminton, vybíjenou či jiné míčové hry.
Jak nic jiného nebylo, žádné telefony ani počítače ani sociální sítě, tak jsme společně stále něco vymýšleli. Kreslili křídami na silnici, skákali přes gumu, hráli různé hry jako cukr, káva nebo Honzo vstávej. Někdy jsme si jen tak povídali, ale dost často a velmi rádi jsme jezdili na kole. Sem a tam. Z jednoho konce ulice na druhý. A pořád dokola.
Někdy vyšla před dům i má prababička, sedla si na dřevěnou štokrdličku a začala loupat jablka a krájet je na dílky, my jsme tomu říkali na vláčky. Vždycky, když jsme projížděli na kole kolem ní, tak jsme popadli jablíčko a svištěli dál. Po chvíli zobali jablka i ostatní děti, že prababička ani nestíhala krájet.
A že jablka nebyla úplně tip top nám vůbec nevadilo. Občas bylo některé trochu scvrklé, bez šťávy či polystyrenové, ale nám venku na kole chutnalo skvěle. A těšil nás pocit, že tam je někdo s námi, kdo nám chce udělat radost byť jen nakrájeným jablíčkem. A vůbec nikomu nevadilo, že je krájí taková stařenka s upracovanýma rukama.
V dnešní době už to spíše působí jako science fiction. Dovedete si představit, že by dnešní děti jezdily na kole sem a tam a radovaly se z každého vláčku jablka od nějaké stařenky? Určitě ne.
Tenkrát jsme si my i ostatní děti, co s námi jezdily, vážili každého nakrájeného kousku jablka, za který jsme byli vděční. Mnohokrát jsme prababičku přemlouvali, aby ještě přikrájela anebo aby přišla zase další den a krájela nám znovu jablka. Těšili jsme se zdánlivě na takovou maličkost, která však pro nás znamenala mnoho. A vzpomínky na tak, pro mnohé obyčejnou a nicotnou věc, však zůstaly vryty v paměti napořád. V tom se skrývá síla a kouzlo takovýchto nepatrných maličkostí.
Soudržnost nejen mezi dětmi, ale i se starými lidmi byla prostě jiná než dnes. Ta obyčejná lidskost, vděčnost a radost z maličkostí byla jedinečná. A ta dnes nesmírně chybí. Tenkrát tomu hodně napomáhala právě ona šedivá totalitní doba, kde nic nebylo a všichni na tom byli stejně. Lidé i děti si více vážili jeden druhého tak nějak jinak než dnes.
Nyní máme všeho dostatek, mnohdy i nadbytek, že se pak radost a vděk z obyčejných malých věcí úplně vytrácí. A to je škoda. Dnes, když dítěti nakrájíte jablko, tak místo vděku vám ještě vynadá, že je nakrájené špatně.
Totalitní doba nebyla dobrá, byla zlá a mnohdy krutá, ale lidé měli k sobě blíže a děti se uměly radovat z obyčejných věcí. Doba jde nesmírně rychle kupředu a to, co bylo dříve, je již dnes nemyslitelné. Přesto i dnes by se mělo děti učit, že nic není samozřejmostí, ani to nakrájené jablíčko. Je to dobrá vůle a láska toho, kdo chce druhé potěšit, obdarovat a udělat mu radost.
