Článek
Při návštěvě nákupního centra, kde lidé odchází s plnými nákupními košíky, povídá jedna starší paní druhé:
„Podívej, kolik toho ti lidé nakupují. To je hrozné, tolik utrácet. A ještě k tomu za zbytečnosti. Vždyť to nemohou všechno upotřebit.“
„Máš pravdu. To my jsme byli mnohem skromnější. Tolik jsme neutráceli. Zbytečnosti jsme nekupovali. A věcí si více vážili,“ přitakávala jí druhá.
Na první pohled se zdá, že tomu tak opravdu bylo. Byli skromnější, nekupovali zbytečnosti a neutráceli ve velkém. Pohled druhý však může být zcela odlišný. Položme si otázku: Jací byli tenkrát lidé? Byli opravdu skromnější? Nebo museli být, protože jim nic jiného nezbývalo?
Nejdříve je třeba si uvědomit, v jaké době tito starší lidé žili. Byla to doba hlubokého komunismu. A jak všichni ví, režim byl ten, kdo určoval, jak budou lidé žít. V podstatě je donutil žít až příliš skromně, i když třeba ve skrytu duše si lidé přáli pořídit si mnohem více věcí. Jenže k sehnání nebylo skoro nic. Jen strohé základy, na které se ještě musely stát fronty. Ta se čekala klidně i na nákupní košíky, když jste si chtěli v sobotu koupit rohlíky. Každý je chtěl a všichni věděli, že přijde jen pár bedýnek. Tak tam chtěl být každý včas. Moc platné to však stejně nebylo, protože do obchodu vás pustili jen s košíkem a těch bylo také málo.
K sehnání mnohdy nebyla ani základní potřeba jako byl toaletní papír. Improvizovat se muselo novinami nebo čímkoliv, co bylo po ruce. To byla velmi nepohodlná skromnost. Možná, že to byl dokonale promyšlený tah režimu. Nebude-li toaleťák, lidé si budou muset chtě nechtě koupit noviny a ty budou prošpikované propagandou tak, aby byla neustále na očích. I tam, kde chcete mít klid. Podobně to vypadalo i s ostatními věcmi. Kdo si chtěl trochu přilepšit, musel mít buď známou prodavačku nebo se musel, ačkoliv nerad, uchýlit k nelegálnímu černému obchodování.
Jak vlastně můžete utrácet, když není za co? Zbytečnosti se ani koupit nedaly. A všichni si moc dobře byli vědomi, že mnoho věcí nebylo dlouhodobě k sehnání. Proto, když se jim podařilo něco koupit, ať už spotřební zboží nebo oblečení, tak se logicky o dané věci starali tak, aby jim co nejdéle vydržely. A s tímto vědomím si věci i pořizovali. Věděli, že když je brzy zničí, nebudou mít zase dlouho nic. Museli si jich vážit. Jinak to ani nešlo.
Otázkou je, jací by tito lidé byli, kdyby v tehdejší době bylo zboží běžně dostupné. Nemuseli by čekat v pořadníku, stát ve frontě, shánět zboží pod pultem nebo na černém trhu. Přišli by do obchodu a tam bylo hned skladem několik druhů televizí, praček, lednic, kuchyňských spotřebičů a mnoho dalších věcí. V prodejně by si hned mohli koupit auto. V oděvech by sehnali plno oblečení.
Šli a koupili by si to, nebo ne? Pokud by nebyli nikým a ničím omezováni a zboží bylo stále dostupné, jistě by i tenkrát utráceli více. A možná i za zbytečnosti. Určitě by je to více lákalo a těžko by i oni odolávali pokušení. A se skromností by mnozí bojovali. Lidé mají tak nějak v sobě zakódováno, že když na to mají, vydělali si na to, je to dostupné a touží po tom, tak proč by si to nekoupili. A takoví byli i lidé za komunismu. Jen neměli tu možnost. Tu jim upřel totalitní režim. Museli být skromní, protože žít jinak ani nešlo.
Utrácí každý. Jen někdo méně a někdo více. Jeden snadno a často podlehne pokušení, druhý odolává déle. Takoví jsou lidé dnes a takoví byli i tenkrát. Dnes je však vše hojně dostupné a tak nemají lidé potřebu se uskrovňovat. Ví, že když se jim něco rozbije, mohou si ze dne na den koupit nové.
Kdyby takové podmínky byli i za komunismu, dokázali by lidé být tak skromní jak museli? Dokázali by odolat pokušení a nepořídit si to, když je to dostupné?
Ano, lidé tenkrát žili skromněji, neutráceli za zbytečnosti, protože museli, nic jiného jim totiž nezbývalo. Ale co chtěli vnitřně? Po čem toužili? Jak si přáli doopravdy žít? Mnoho z nich toužilo cestovat, jezdit na dovolenou do zahraničí. Přáli si, aby mohli jít do obchodu a tam si koupit co potřebují, hned a bez čekání jako na západě. A kdyby tu možnost měli, jistě by jí využili. Tak, jako jí využívá dnešní mladá generace. Kdyby tehdy měli ty možnosti, co dnes, žili by podobně jako současní mladí lidé.
Teď si představte, že by v dnešní době najednou nastoupil ten totalitní režim, co byl tenkrát. Obchody by ze dne na den zely prázdnotou. V práci byste vydělávali peníze, které by nebylo za co utratit. Ani na té toaletě byste se neměli čím utřít. Zavřely by se hranice a nikam byste nesměli vycestovat. To by najednou byl skromný každý. Zbytečnosti by nikdo nekupoval, žádné by nebyly. Našetřeno byste samozřejmě měli dost, protože byste neměli peníze za co utratit. A o to více byste si jich vážili. Najednou byste byli skromní, šetrní a vážili si věcí. Byli byste stejní jako lidé kdysi. Museli byste být. Nic jiného by vám nezbývalo.
Lidé jsou uvnitř stále stejní, ať tenkrát nebo dnes, ale doba se mění a lidem nezbývá než se jí přizpůsobit. Buďme rádi, že „skromný“ totalitní režim pominul. Važme si toho, že můžeme utrácet tak, jak chceme a jak uznáme za vhodné a nikdo nám nic neurčuje. Ale, jak se říká, všeho s mírou. Nic se nemá přehánět. Ani utrácení.
