Článek
Když jsem zaslechla otázku: „Mami, zahraješ si s námi hru?“ tak mě ani ve snu nenapadlo, co svým souhlasem rozpoutám. Když po mě dcerky hrající online hry chtěli, abych si s nimi zahrála, tak jsem vůbec nevěděla, jak to dopadne. Chtěla jsem jim ale udělat radost, tak jsem souhlasila. Bude to zábava a v programech na pc, jak kancelářských, tak i grafických trochu něco umím čili by to neměl být žádný problém, pomyslela jsem si. A klasických her na počítači jsem odehrála již mnoho. Zábava tedy mohla začít. Ale, že to bude až tak velká „zábava“, jsem prozatím netušila. „Tak jo,“ souhlasila jsem. „A co si zahrajeme?“ zeptala jsem se hned. „Mami, mami, zahrajeme si nějaké obíčko!“ vykřikla nadšeně mladší.
„Cože? Co to je?“ podivila jsem se, protože název mi nic neříkal a jediný podobný název mám spojený s obchodem pro kutily.
„To neřeš, to je super hra,“ odpověděla a strčila mi do ruky tablet se slovy: „A teď se džojni na mě.“
„Cože se mám?“ nechápavě jsem se zeptala.
„Džojnout, to znamená připojit,“ odvětila starší.
„Aha. A jak to mám udělat?“ tázala jsem se dál.
„Musíš ťuknout na mě a dát to zelené tlačítko připojit.“
„A kde jsi? Vždyť tu nejsi?“ hlesla jsem marně hledajíc její ikonu.
„Musíš to refrešnout,“ radila starší.
„Cože?“ vytřeštila jsem oči.
„Prosím tě, ukaž,“ řekla mladší a sebrala mi tablet z ruky a v cuku letu byla ve hře napojená.
„A teď jdi na start a musíš projít celou tu překážkovou dráhu,“ řekla a vrátila mi tablet.
Dobře, pomyslela jsem si a snažila se dostat svojí postavičku na start. Vypadala však jako po pěti pivech. Ač jsem se snažila, jak chtěla, prostě jít rovně jsem nedokázala. Kličkovala jsem ze strany na stranu a vše se mi točilo dokola. Po několikátém zamotání se kolem dokola jsem tam nakonec došla.
„Teď to musíš přeběhnout k dalšímu levlu a nesmíš spadnout,“ dodala v klidu starší a byla už asi ve čtvrtině hry.
Přede mnou, tedy mojí postavičkou, byla úzká lávka ve vzduchu, různě zahnutá. Statečně jsem se tedy rozběhla na lávku. Zřejmě si ale postavička dala dalších pět piv, protože místo, aby šla rovně, tramtejlila ze strany na stranu a na lávce se pochopitelně neudržela a spadla hned na začátku. Zkusím jít pomalu, napadlo mě. Tak jsem se vydala opravdu hlemýždím tempem kupředu. Krok. Zastavit. Pootočit. Krok. Zastavit. Pootočit. A světe div se, po pár minutách jsem zdolala první level.
„Mami, kde jsi?“ vytrhla mě ze soustředění otázka dcery.
„Už mám první level!“ vykřikla jsem radostně, jako bych vyhrála milion. Holky se na sebe podívaly a vyprskly smíchy.
„My už jsme v půlce,“ dodaly suše.
„Však to také hraji poprvé,“ snažila jsem se obhájit.
„A mami, víš, že těch levlů je sto?“ dodala mladší jen tak mimochodem.
„Cože?“ orosilo se mi čelo, když jsem už po desáté spadla při přeskakování koulí ve druhém levlu. Nikdy by mě nenapadlo, že je to taková dřina. Vždyť ty děti to přeběhnout tak snadno a rychle bez zaváhání.
„Už jsem na konci,“ zvolala šťastně starší.
Když jsem jim sdělila, že už jsem ve třetím levelu, začaly se válet smíchy. „Zahrajeme si něco jiného,“ navrhla starší.
„Tak jo,“ vyhrkla jsem nadšeně a byla ráda, že nemusím až do posledního levelu.
„Tak se lívni,“ řekla mladší.
„Cože se mám?“ nechápala jsem.
„Lívnout, to znamená odpojit a džojni se na mě,“ dodala.
„Aha,“ zamrmlala jsem.
„A jak se mám odpojit?“ nedalo mi to se nezeptat po chvíli tápání.
Mladší dala oči v sloup:
„Ukaž, musíš ťuknout sem, pak sem.“
A než bys řekl švec, byla jsem v jiné hře.
„Tohle je super hra. Soutěžíš v týmech a pak se na konci vyřazuje,“ vysvětlovala.
Tak snad to bude v pohodě, pomyslela jsem si.
„Hurá, jsme všechny v jednom týmu,“ zvolala radostně starší.
„Pojď rychle do kruhu,“ nakázala mi.
„A kde ten kruh je, nikde ho nevidím?“ marně jsem se rozhlížela.
„Musíš si to pootočit,“ plácla se do čela dcera.
V tom jsem zahlédla kruh a rozběhla se k němu. Jenže moje postavička si asi lízla k těm pivům ještě nějaké panáky. Nu, i přesto však dokázala do kruhu dorazit. Pak se přede mnou objevil, co jiného než parkur.
„Mami, připrav se, běžíš jako první!“
A než jsem se nadála, byla jsem na startu. Tož jsem se rozeběhla opileckým během a na prvním přeskoku přes díru jsem spadla. V domnění, že mohu běžet znova jako v obíčku, povídám:
„Mě to neběží! Co se s tím stalo?!“
„Už si vypadla,“ v klidu pronesla starší. „Teď musíš čekat až všichni doběhnou a pak bude další hra.“
Tak jsem čekala, vzteklá, že jsem vypadla hned na začátku a začala si připadat jako nějaký antitalent. V tom naběhla další hra.
„Co mám dělat?“ Pídila jsem se po účelu hry.
„Sbírej bílé vlaječky!“
„Jaké vlaječky? Žádné tu nevidím?“
„Musíš běhat a hledat je!“ nervózně odvětila dcera.
Tak jsem se rozběhla. A…Nabourala do zdi přede mnou, která mi nešla přeskočit.
„Nejde mi to přeskočit,“ zaúpěla jsem.
„Musíš jí obejít!“ Vykřikla zoufale mladší s nechápavým výrazem ve tváři.
Aha, tak jsem jí tramtejlivým během obešla a snažila se pohybovat dále kupředu. A hle, vlaječka!
„Jak jí mám vzít?“ Zajímala jsem se.
„Jen jdi prostě k ní,“ naštvaně procedila starší mezi zuby a bylo vidět, že je to mé neustálé vyrušování už dost otravuje. Tak jsem tedy šla. Jenže jsem se ani za mák nemohla trefit. Prostě ta postavička šla všude jinam, jen ne na tu vlaječku.
„Já už nemůžu, já už to nedávám,“ vykřikla mladší, když viděla můj boj a obě se daly do hlasitého smíchu. Nenechala jsem se rozhodit a statečně bojovala dál.
„Mám vlaječku!“ zvolala jsem vítězně.
„No konečně, tak jí odnes támhle na tu věž a zapíchnj jí tam,“ dávaly mi další pokyny.
S hrůzou jsem zahlédla věž, na kterou jsem měla vylézt po žebříku.
„Mami, dělej, musíme jich mít co nejvíc!“ pobídly mě.
Tož jsem se rozběhla k žebříku. Asi na pátý pokus jsem se na něj konečně trefila. Když jsem vyšplhala do půlky, tak jsem samozřejmě slítla. A ne jednou.
„Já už na to nemám nervy!“ zvolala mladší a nechápavě kroutila očima. Po několikátém pokusu se mi to nakonec podařilo.
„Hurá, jsem nahoře!“ radovala jsem se jako malá.
„Tak jí tam zapíchni a hledej další,“ nakázaly mi.
„Kam jí mám zapíchnout? Mě to nejde! Mě to nechodí!“ zoufale jsem zvolala.
„Já už nemůžu, já už to fakt nedávám,“ bědovala mladší dcera a koukala na mě jako na totální lamu.
„Ukaž,“ smilovala se nade mnou starší a koukla na můj tablet.
„On se ti zasek.“
„A co s tím?“ vyčerpaně jsem se otázala.
„Musíš to lívnout a džojnout se znova.“
„Aha,“ hlesla jsem odevzdaně.
Připadala jsem si jak neschopné tydýt. Tak jsem se tedy lívla, ale už nedžojnla čili nenapojila, protože už jsem si nadělala ostudy dost. Holky se sice hodně zasmály, ale také málem přišly o nervy. A já došla ke zjištění, že hraní dnešních online her není zas až tak jednoduché, jak se zdá. V tom jsou současné děti přeborníci a ovládají to levou zadní. Nu, možná, že už jen nemám takový cit v prstech. Přeci jen už nejsem nejmladší. Anebo jsem fakt totální lama. Schválně si to někdy se svými dětmi vyzkoušejte a uvidíte, jak dopadnete. A pochybuji, že si se mnou budou chtít příště zahrát.
