Článek
Rozdíly mezi postihy za všelijaké školní prohřešky za doby komunismu a nyní, jsou značné. Stejně tak, co dokázalo tehdy některé učitele vytočit, je dnes nepochopitelné a naopak jsou v současnosti věci, které nechávají učitele chladnými, i když by neměly. Atmosféra ve školách došla od dob socialismu k velkému otočení. Někdy se zdá, že až k přetočení.
Když člověk zapátrá v paměti a vybaví si jaké to bylo ve škole za socialismu, tak se mu moc radostný úsměv nevykouzlí, i když z pohledu dnešního světa to trochu úsměvné je. Všude přítomná komunistická propaganda vás ze svého sevření jen tak nepustila. A nebylo před ní kam uniknout. Jediné, co bylo na tehdejší době pozitivní bylo, že zlobivých a provokujících dětí byla jen hrstka a většina byla slušných. Dnes je tomu naopak. A pak to vypadá, jak to vypadá. Jasně. Doba se změnila a s ní i lidé, to je pochopitelné. Co by však mělo zůstat prvořadé a neměnné je slušnost, úcta a respekt. V tom dnešní doba značně pokulhává.
Na druhou stranu doba za socialismu měla také své škraloupy. Počátek všeho tvkěl v otravné a neustálé propagandě komunistického režimu všude, kde to jen šlo. A někteří učitelé si na tom natolik zakládali, že jejich chování bylo až úsměvné.
Jako třeba lpění na oslovení soudružko učitelko.
To tenkrát jedna starší učitelka položila dětem nějakou otázku a nadšení jedinci se začali ihned hlásit. Ten nejvíce horlivý žák toužící po vyvolání začal svou rukou se zdviženým ukazovákem (ne prostředníkem, naštěstí) natolik třást, že to vypadalo jakoby měl v rukávu tisíce štípajících mravenců a přitom zkomoleně pokřikoval:
„Souško učitelko, souško, souško.“
Jeho velká touha a snaha, aby vybrala učitelka zrovna jeho, se však nesetkala s kladnou odezvou. Místo toho se paní, tedy soudružka, učitelka rozzuřila do běla či spíše do ruda a na celou třídu vážně, vztekle a možná i uraženě zakřičela:
"Já nejsem žádná souška v lese! Já jsem s o u d r u ž k a učitelka!"
Celá třída samozřejmě v sobě dusila salvu smíchu. Zakládat si natolik na oslovení soudružko, mohli snad jen zarytí vyznavači režimu. Kdyby vše vzala s nadhledem a humorem a místo rozčilení situaci jen vtipně okomentovala, bylo by to lepší. Však ten chudák kluk říkal soudružko, ale hrozně zrychleně, tak to vyznělo, jak to vyznělo. Ještě, že omylem nezkrátil a nezkomolil oslovení ze „souško“ na „soudržko“, to už by asi nerozdýchala a nebohý chlapec by už stál v ředitelně na koberečku anebo rovnou ze školy venku. Ale vlastně je dobře, že tak zareagovala, alespoň daná scénka utkvěla v hlavě navždy.
Dalšími „velkými“ prohřešky, přes které nejel vlak, byly vlasy, nehty a líčení. Vzpomínáte? Chlapec s dlouhými vlasy, ukrutný problém. To bylo prostě nepřípustné. Brali to jako pohoršování a odpor vůči režimu. A možná, že to mělo i ještě nějaký jiný skrytý důvod. Kdož ví? No, jasně! Neefektivně by se jim tahalo za vlasy! To měli totiž ve velké oblibě, že když kluk zlobil, tak ho tahali za ty krátké vlasy u uší. Naštěstí dnes mohou mít kluci účes jaký chtějí. Někdy je sice trochu problém poznat, zda je to dívka či chlapec, ale nikdo je za styl netrestá, maximálně „hejtí“.
Nejen chlapci zažívali problémy s vlasy. I dívky měly své omezení. Ne sice v délce, ale v barvě. Přijít s obarvenými vlasy, tak by vás snad vyhodily i ze školy. I jeden pramínek obarvený třeba rtěnkou či fixem vzbudil rozruch a musela být zjednána náprava. Minimálně poznámka a náběh na třídní důtku. Dneska už si vlasy barví děti na zakládce běžně a nikdo už se nad tím příliš nepozastavuje. To je vskutku velký obrat. Stejně jako líčení a nalakované nehty! Kdyby přišla dívka nalíčená, porušila by tím školní řád. A to samé nehty. Kdyby někdo zahlédl i třeba jen jeden nehet nalakovaný, problém by to byl obrovský. Bylo to prostě přísně zakázané.
To by dnešní dívky už ve škole žádné nebyly nebo by měly všechny dvojku z chování. A ty, které to nezažily, si musejí klepat na čelo. Ani si možná neuvědomují, co dnes mají, že mohou chodit do školy tak, jak se jim líbí. Komunismus zasahoval do všeho, úplně do všeho.
Míra a posuzování školních prohřešků však nebyla vždy spravedlivá. Až v dospělosti mi došly některé věci.
Jednou jedinkrát se mi s kamarádkami nechtělo jít na „nepovinné“ doučování z češtiny, které bylo po škole. Tak jsme nešly a chodily raději na sluníčku po městě. Že doučování nebylo až tak nepovinné nýbrž nepovinně povinné jsme pochopily hned následující den, když jsme nastoupeny v řadě s hlavou skloněnou, stály na koberečku před ředitelem a vysvětlovaly, jak jsme si mohly dovolit nepřijít. Že byli někteří spolužáci, kteří chyběli na doučování již mnohokrát a nikdo je za to netrestal, nikoho nezajímalo. Nám za to hrozila ředitelská důtka. Naštěstí jen hrozila. Nic podobného už jsme se nikdy neodvážily udělat a výčitky měly dlouho.
Až když jsem vyrostla a režim padnul, tak jsem pochopila, proč tomu tak bylo. Rodiče nebyli ve straně a nadšení z komunismu nesdíleli. Těm dětem, co měly rodiče loajální vůči režimu a hrdě se k němu hlásili, tolik trestáni nebyly i když zlobily nebo něco porušily. A když byly, tak jen tak na oko. I ve škole se posuzovalo a trestalo podle vstřícnosti k režimu a ne podle prohřešku. Nespravedlnost panovala veliká. Nebylo to jednoduché.
Dnešním dětem může člověk jen závidět, jak lepší a jednodušší to v lecčems mají. I když i dnes jsou věci, které se tehdy neděly a které až někdy děsí. Zvlášť, když vypluje najevo, že souvisí s nezájmem a lhostejností učitelů, školy či okolí věci včas a důrazně řešit.
Nestávalo se, aby žák vtrhl do školy a někoho pobodal nebo zastřelil. Dnes to slyšíme čím dál častěji až z toho mrazí. Děti se mají chodit do školy v klidu učit a ne se bát, že jim tam někdo ublíží či zabije a ještě k tomu spolužák! To samé šikana. Ta se rozrůstá jak rakovina. A člověk si klade otázku, jak je to možné. Co se stalo? Kde se stala chyba?
Časy se změnily. Žijeme v technologicky vyspělé době, kdy děti vyrůstají spolu s internetem, hrami a sociálními sítěmi, které mají prokazatelně negativní dopad. Rodiče mají mnohem složitější život, více starostí a méně času pro děti. Chybí přísnost, důslednost a režim nejen doma, ale i ve školách. Vždyť někde koukají děti do mobilu i při vyučování. Roste lhostejnost a nezájem, který pak u dětí vyvolává absenci slušnosti, úcty a respektu. A někdy přejde v agresivitu až nenávist. A to je hrozné. Je to obrovský problém dnešní doby.
Někdy trvá až příliš dlouho, než šikanu někdo odhalí, než šikanovanému někdo uvěří a bude ochoten mu pomoci. Žádný učitel ani ředitel by neměl být lhostejný k jakémukoliv sebemenšímu projevu šikany, neměl by jí přehlížet a dělat, že nic nevidí a hlavně by ji neměl krýt. Zda se to děje či nikoliv, toť otázka. Pak se může lehce stát, že viník takové ohavnosti nebude nikdy potrestán.
V porovnání s dobou socialismu, kdy se trestalo i za takové „hlouposti“ jako délka vlasů, působí dnešní svět jako až příliš přetočený. Ani extrémní až nesmyslný režim, ani přílišná svoboda, nedůslednost a chybějící přísnost nejsou v pořádku. Chtělo by to vyvážit a najít zdravý střed. A to není jednoduchý úkol. Obzvláště v dnešní době.
Agrese dětí neúměrně narůstá a je alarmující. Je třeba se ptát, co dovedlo dotyčné dítě tak daleko, že bylo schopné začít šikanovat druhé nebo je dokonce napadnout či na na ně zbraní zaútočit? Co je ta prvotní příčina? Co zranilo jejich dětskou duši natolik, že takto jednají?
Podstata problémů spočívá jak v rodinách, tak na sociálních sítích, v hrách, v nedostatku koníčků a zájmu o prospěšné věci. Největší zádrhel je, že s těmito dětmi nemá kdo pracovat, protože dětských psychologů je málo a jsou velmi vytížení. Když se dítě ocitne v úzkých, potřebuje pomoc hned a ne čekat několik měsíců až na něj přijde řada. Je to velký problém.
Šikanování a agrese je nepřípustná. To se prostě nesmí dít. A nelze dopustit, aby se nadále rozrůstala. Zlo nesmí vítězit nad dobrem. Toho jsme si za minulého režimu užili až dost. A v dětském světě nemá co dělat.
