Článek
V roce 1844 se chudému mlynáři Françoisi Soubirousovi a jeho manželce Louise narodila 7. ledna prvorozená dcera Bernadette. Jejich rodinné soužití provázela nejen chudoba a otcův alkoholismus, ale také matčina čistá láska a modlitby.
Postupně se rozrostly o dalších pět dětí. Díky láskyplnému prostředí vyrostla z Bernadette velmi silná a vyrovnaná osobnost, kterou nezlomila ani chudoba ani její špatné zdraví, kterým od dětství trpěla. Přestože ji sužovaly astmatické záchvaty a později tuberkulóza, měla i nadále živou, spontánní a vstřícnou povahu, bystrý vtip a nedokázala nic skrývat.
Byla však nevzdělaná, protože nechodila do školy, ale pomáhala doma nebo opatrovala své mladší sourozence. Pomoci rodičům chtěla i dne 11. února 1858, kdy se vypravila s dalšími dívkami ke skále Massabeille na břeh řeky Gaves, aby nasbírala naplavené dřevo.
V tom náhle zaslechla tajemný zvuk jakoby poryv větru, zahlédla světlo a záři. Hleděla na neznámý úkaz. Uprostřed zlatého oblaku byla postava krásné, mladé dívky. Bernadette nespanikařila, ale zachovala si chladnou hlavu. Několikrát si promnula oči a snažila se pochopit, co se to děje. Zářivá dívka byla oděna do měkkého bílého roucha s širokým modrým opaskem a dlouhým bílým závojem, který jí částečně zakrýval vlasy. Její oči byly modré a laskavé. Na jejích bosých nohou se třpytily zlaté růže.
Zjevení se na Bernadettu usmálo a ona rázem ztratila veškerý strach. Přistoupila o pár kroků blíže, klekla na kolena a začala se modlit růženec. Tajemná Paní v ruce držela růženec z velkých bílých korálků avšak podle Bernadettiných slov jí nechala se modlit růženec samotnou, jen si prsty procházela korálky a nic neřekla. Pouze na konci dekády se s Bernadettou modlila Gloria. Po ukončení modlitby zmizela Paní v jeskyni a zlatá mlha spolu s ní.
Bernadette zůstala klečet s uchváceným a vzdáleným pohledem. Takto ji našli i dívky, co tam byly s ní. Bernadetta se jich zeptala, zda to také viděly, ale ony neviděly nic. Po cestě domů jim vyprávěla, co viděla. Přestože kamarádky prosila, aby to nikde neříkaly, ještě týž den to jedna z dívek oznámila matce Bernadetty a zpráva se velmi brzy rozšířila dál.
Matka zakázala Bernadettě na místo chodit a když vyprávěla o zjevení svému zpovědníkovi, abbé Pomianovi, ten vše zlehčoval a myslel si, že dívka trpí halucinacemi. O týden později jí otec dovolil na místo znovu jít. Bernadetta se tam vydala s několika kamarádkami. Když přišla před jeskyni, poklekla a začala se modlit. Brzy na to se zjevení objevilo jako poprvé. Dívky po návratu ihned začali vyprávět své verze události a zpráva se rychle šířila.
1. února šla Bernadette do jeskyně v doprovodu dvou žen z Lurd, které se domnívaly, že jde o ducha jejich přítelkyně, která zemřela pár měsíců před tím. V tom samém místě jako minule se Bernadettě zjevila postava mladé ženy, která se vřele usmála a požádala Bernadettu, aby chodila každý den po dobu 15 dní. Ta jí slíbila, že přijde, pokud dostane svolení.
Rodiče nakonec neměli žádné námitky a tak šla následující den opět k jeskyni, tentokrát se svojí matkou a tetou. Velké davy lidí každým dnem přibývaly až se civilní úřady rozhodly zasáhnout. Bernadettu odvedli na policii a snažili se z ní dostat přiznání, že je vše jen důmyslný podvod. Bernadette, nejen z této zkoušky, ale i z mnoha dalších, odcházela sice otřesena, ale vítězně a odhodlaně. Úřady se jí i nadále snažily zdiskreditovat.
V neděli 21. února doprovázel Bernadettu k jeskyni dav lidí a mezi nimi i mnoho skeptiků. I tentokrát se Bernadettě zjevila tajemná Paní a řekla:
„Budeš se modlit k Bohu za hříšníky.“
26. února, když byla Bernadette opět v transu, jí dala Paní pokyn, aby vlezla do jeskyně a odkryla tam holýma rukama pramínek vody, napila se z něj a omyla si obličej. Bernadette udělala přesně to, co jí zjevení řeklo. Tento malý pramen stále vyvěral a tryská dodnes. Lidé považovali tento Bernadettin objev pramene za zázrak. Mnoho lidí pramen uzdravil. Slepý začal vidět a chromý odhodil hole a začal chodit.
Při třináctém zjevení dne 2. března požádala Paní Bernadettu, aby řekla kněžím, že tam mají nechat vystavět kapli a vytvořit průvod. Navzdory tomu, že měla Bernadette nepřátelský vztah s lurdským farářem, musela Paní poslechnout. Děkan Peyramale Bernadettu přijal a nařídil jí, aby se svého zjevení zeptala, kdo to je.
Bernadette se tedy dne 25. března na Den Panny Marie svého zjevení zeptala:
„Mohla byste mi laskavě říct, kdo jste?“
Po třetím zopakování otázky jí neznámá Paní odpověděla:
„Jsem Neposkvrněné početí. Chci tu kapli.“
Po této odpovědi vzrušení mezi lidmi ještě více stoupalo a lidé začali věřit, že neznámé zjevení je Panna Maria.
Sedmnácté zjevení se odehrálo 7. dubna a to úplně poslední až o několik měsíců později a to 16. července. Od té doby se Panna Maria už Bernadettě nikdy nezjevila. Lidé se snažili místo proměnit ve svatyni, ale úřady daly jeskyni zabarikádovat, aby odradila věřící a zvědavce od shromažďování se v ní.
Fenomenální událost v Lurdech se dostala i do nejvyšších církevních a vládních kruhů k biskupovi, prefektovi a dokonce i k císaři Napoleonovi III. a jeho zbožné manželce Evženii. To mělo za následek, že na příkaz z vyšších kruhů, byla 5. října jeskyně znovu otevřena veřejnosti. Říká se, že velký vliv na toto rozhodnutí měla právě císařovna Evženie.
Náhlá proslulost však nebyla Bernadettě nijak příjemná a celý život tím trpěla. Aby Bernadette a její rodina unikla návštěvníkům, odešla žít do kláštera, kde se z vlastní iniciativy začala učit číst a psát. Zatímco její sláva nejen pokračovala, ale neustále rostla, sama Bernadetta se stále více stahovala a zdraví jí sloužilo čím dál méně.
Ve dvaadvaceti letech vstoupila do noviciátu, který byl plný zkoušek a zármutků. Sestra Marie Therese Vauzous měla neopodstatněné představy, že se díky popularitě stala Bernadette domýšlivou a marnivou a byla proto na ni velice přísná. Nebyla to však pravda, protože Bernadetta zůstala stále stejnou skromnou, pokornou a chudou dívkou, která všechny dary, co jí lidé dávali, odmítala.
Její chronická nemoc jí značně pracovně omezovala a tak nakonec vyšívala posvátná roucha. Její šikovnost byla velmi obdivována. V září 1878 Bernadette složila své věčné a konečné sliby. Síly jí však ubývaly, ale i přesto, že byla upoutána na invalidní vozík, stále vyšívala.
Její vidění jí řeklo, že v tomto světě štěstí nedosáhne. Její dětství bylo smutné a dospělost nepřinesla žádnou úlevu od břemene, které musela nést. Během posledních dvou let života se jí na jednom koleni vytvořil nádor. Trpěla nesnesitelnými bolestmi.
Na smrtelné posteli, v záchvatu silné bolesti k sobě tiskla krucifix a zvolala:
„Tohle všechno je dobré pro nebe!“
Ten den 16. dubna 1879 zemřela v pouhých 35 letech. Zpráva o její smrti se rychle rozšířila a zasáhla mnoho lidí.
Na základě vyšetřování komise bylo v roce 1908 její tělo exhumováno a byla zjištěna překvapující až šokující věc. Její tělo bylo zcela neporušené a nezkažené. V srpnu 1913 jí papež Pius X. udělil titul ctihodná a v červnu 1925 se konal obřad blahořečení. Od té doby její tělo, odpočívající v krásném skleněném relikviáři, leží v klášterní kapli, střežené nahoře sochou Panny Marie a jeptiškami, které bdí.
Tato malá jeptiška, pokorná, nevzdělaná, čestná a poslušná, je uctívána velkým zástupem katolických věřících po celém světě. Desítky tisíc z nich každoročně putují do slavné svatyně v Lurdech, aby uctili nejen její památku, ale také Pannu Marii, díky které léčivý pramen pomohl mnoha lidem.
