Článek
Své o tom ví i pan Karel. Ve svých sedmasedmdesáti letech již není žádným mladíčkem a jeho schopnost přijímat technologické pokroky doby je značně omezená. Nevlastní ani mobil, tablet či internet. Z jednoduchého důvodu. Nerozumí tomu. Nechápe to. Nechce to. Je to pro něho příliš složité a učit se to ve svém věku již nehodlá.
Ale zpět k nakupování. Pan Karel je ranní ptáče a nesnáší přeplněné obchody lidmi. Proto chodí pravidelně nakupovat do hypermarketu na šestou hodinu ranní, hned jak otevřou.
„Je tam málo lidí, nemusím se mezi nimi proplétat a nemusím stát dlouho ve frontě u pokladny,“ jak sám říká.
„Chci strávit v obchodě co nejkratší dobu. Vezmu rychle jen, co potřebuji, a jdu pryč,“ pokračuje.
A takto to fungovalo bez problému několik let. Pak ale zavedli samoobslužné pokladny. Zpočátku to bylo panu Karlovi jedno. Nevšímal si jich, protože i nadále fungovala klasická pokladna. Takže se pro něj nic nezměnilo a on pokračoval ve svém zaběhlém způsobu nakupování.
Jednoho dne však nastal zlom. A to, když zavedli opatření, které panu Karlovi zkomplikovalo jeho doposud poklidné nakupování. Opatření spočívalo v tom, že v šest hodin ráno byly otevřeny pouze samoobslužné pokladny, a ty klasické se otevíraly až později.
„Šel jsem na nákup jako vždycky,“ vypráví pan Karel a pokračuje: „když jsem měl v pár minutách vše, co jsem chtěl, šel jsem ke klasické pokladně. Jenže ta byla zavřená. Tudíž jsem musel jít k těm samoobslužným. Myslel jsem si, že tam bude nějaká prodavačka, která mi to pomůže namarkovat. Jenže nikdo tam nebyl. A já absolutně netuším, jak se ta pokladna ovládá, a nehodlám si ještě na stará kolena hrát na pokladní. Od toho jsou tam přece placené prodavačky,“ rozčiluje se pan Karel. Když ani po chvíli čekání žádná nepřišla, rozhodl se nějakou vyhledat a požádat jí o pomoc. Po chvilce procházení mezi regály konečně narazil na prodavačku.
„Slušně jsem jí požádal, zda by mi mohla pomoci namarkovat zboží na pokladně, že absolutně nevím, jak na to. Jenže prodavačka mě vzteky odbyla slovy, že tu není od toho, a odešla. Vrátil jsem se tedy, celý rozčilený k samoobslužným pokladnám. Samozřejmě, že tam žádná obsluha nebyla. Jen nějaká paní středního věku si tam markovala svůj nákup. Nezbývalo mi tedy nic jiného než jí zkusit požádat o pomoc. Přeci jen jsem měl v košíku jen čtyři věci. K mému překvapení byla paní velmi ochotná a celý nákup mi namarkovala a pomohla zaplatit. Poděkoval jsem jí a byl vděčný za to, že zadarmo udělala práci za pokladní, která tam nebyla, ačkoliv je od toho placená. Za tu půl hodinu, co jsem se zdržel díky samoobslužným pokladnám, bych byl dávno doma. Takže o urychlení plynulosti provozu nemůže být ani řeč,“ dodává pan Karel.
Domů přišel absolutně rozhozený a rozčílený. Nemohl pochopit, proč nemohou nechat alespoň jednu klasickou pokladnu hned od rána pro tyto staré lidi, kteří samoobslužným nerozumí. A jak sám říká, brzy ráno tam chodí převážně staří lidé. Z onoho nákupu byl značně otrávený a dlouho přemýšlel, zda tam ještě půjde na nákup. Nakonec si ale řekl, že to mohla být jen výjimečná situace, tak, že to ještě zkusí.
„Když však byla situace stejná při každém nákupu a já musel žádat o pomoc u spolunakupujících, rozhodl jsem se, že mi to za ty nervy nestojí a už tam chodit nakupovat nebudu,“ dodává pan Karel.
Kvůli tomu přestal do onoho marketu chodit i přesto, že mu tento hypermarket vyhovoval jak kvůli sortimentu, tak kvůli cenám a brzké otevírací době. Vyhledal si tedy konkurenční obchod, kde i ráno je klasická pokladna otevřena. A dokonce tam je vždy obsluha u samoobslužných pokladen. Jenže zase až moc aktivní.
„Pokaždé stála obsluha od samoobslužných pokladen před těmi klasickými a jakmile někdo přicházel, tak se ho hned ptala, zda bude platit kartou. A pokud ano, tak ať jde na samoobslužnou pokladnu. Ta byla totiž pouze pro platbu kartou,“ vysvětluje pan Karel.
„Nebavilo mě pokaždé říkat, že kartu nemám. A co je komu vlastně do toho, jak budu platit? Proč pořád všem vnucují ty samoobslužné pokladny? Pro staré lidi, jako jsem já, je to prostě problém. Ať nechají lidi si sami rozhodnout, kterou pokladnu zvolí. U starých lidí to stejně k rychlejšímu odbavení nepřispěje, když se tam s tím bude starý člověk půl hodiny lopotit. Spíš bude zdržovat,“ končí své vyprávění pan Karel.
Po těchto zkušenostech se nakonec rozhodl vyhledat market, kde vůbec samoobslužné pokladny ještě nemají, a má klid. Sice otevírají o hodinu déle a nemají takový výběr zboží, ale to panu Karlovi tolik nevadí, jako samoobslužné pokladny.
Ideální řešení by bylo, zavést ve všech marketech, nejen někde, pokladny pro staré a pomalé lidi, které by fungovaly po celou dobu otevírací doby a nezdržoval by se tak provoz u ostatních pokladen.
Moderní technologie jsou a budou pro mnohé staré lidi problémem. A pokud existují samoobslužné pokladny, měli by být postaveny na dobrovolném rozhodnutí nakupujícího a ne, aby byly pořád všem vnucovány. A když už vnucovány, tak by tam měla být milá a vstřícná obsluha, která tam bude vždy k dispozici i v ranních hodinách. Jinak se může zákazníkům nakupování natolik zprotivit, že raději odejdou jinam, jako pan Karel.
Anketa
