Článek
To jsem kdysi jednou také mínila a život měnil. Tenkrát mě jednoho dne požádala velmi dobrá kamarádka, která byla skoro jako moje sestra, zda bych jí nemohla pohlídat dítě přes noc. Malému byl necelý rok. Situace to byla zcela výjimečná.
Byla jsem však na pochybách. Nechtěla jsem nechat kamarádku ve štychu, chtěla jsem jí pomoci, ale na druhou stranu s dětmi jsem neměla absolutně žádnou zkušenost. Když tedy nepočítám to, když jsem k ní přišla na návštěvu a hrála si s jejím synkem. Chvilku. Nebo si ho pochovala. Také chvilku. Své děti jsem zatím neměla, tudíž jsem neměla zkušenosti z čeho čerpat. Čas bych měla, to jo, ale strach, zda to zvládnu nebo aby se nestalo něco nečekaného, byl velký.
„Já nevím, co když se něco přihodí a já si nebudu vědět rady?“
Pronesla jsem nahlas své obavy.
„Neboj. Malý je v pohodě, usíná rychle a v noci se nebudí. A hlavně mi můžeš kdykoliv zavolat, kdyby sis nevěděla rady. Nevím, jak jinak to zařídit, jsi moje poslední záchrana,“ řekla s tak zoufalým výrazem v očích, kterému jsem podlehla.
„Tak jo, já malýho pohlídám,“ usmála jsem se na ni i na jejího synka.
„Děkuji, jsi zlatá! Uvidíš, že to bude v pohodě,“ děkovala mi s ohromnou radostí. No, snad to dobře dopadne, pomyslela jsem si.
V den D jsem přišla na smluvený čas. Kamarádka mi ukázala, co a jak mám udělat, co mu dát najíst a napít. Naštěstí ho již vykoupala, takže jsem měla o starost méně. Pak mi povídá:
„Ještě ti ukážu, jak ho uspat.“
Jak ho uspat? Proběhla mi hlavou otázka. Doteď jsem si naivně myslela, že ho uložím do postýlky a počkám až usne. Má představa vzala brzy za své.
„Malý je zvyklý, že ho dám do spacího pytle a takhle ho chvíli pochovám,“ názorně mi ukázala, jak synka drží v náručí a on si opírá hlavu o její rameno.
„Za chvilku zavře oči, tak ho dám do postýlky a on už pak spí.“
„Jo, dobře,“ na všechno jsem kývala a říkala si, že to zní docela v pohodě.
Pak se zabouchly dveře a já zůstala s Tomáškem, tak se jmenoval, sama. Až do druhého dne. Hráli jsme si spolu, smáli se na sebe, byl hrozně roztomilý. Ani neplakal, když maminka odešla. Zatím šlo vše dobře podle plánu. S jídlem ani s pitím nebyl žádný problém. Čas letěl rychle. Doba na spaní se přiblížila. Tomášek už byl unavený a ospalý.
Dle instrukcí jsem mu dala plenku, pyžamo a zandala do spacího vaku. Vzala jsem ho do náruče, abych ho chvíli pochovala tak, jak mi bylo řečeno. Po chvilce jsem zjistila, že se docela pronese a přendala si ho na druhé rameno. Lehkým pohupováním jsem se ho snažila nejen ukolébat, ale také si tím ulevit od bolesti zad i nohou.
Jak dlouho ho mám ještě chovat? Vždyť říkala chvilku? Už spí? Mám už ho zkusit položit? Co, když se vzbudí?
Hlavou mi projížděla jedna otázka za druhou. Nevěděla jsem. Avšak únava a ospalost dolehla i na mě. Záda i ruce toho měly dost, tak jsem se rozhodla, že ho konečně položím do postýlky. Snažila jsem se opatrně, ale jakožto nezkušená to bylo spíše neohrabaně. Vypadalo to nadějně, malý v klidu ležel.
„To nebylo tak hrozné,“ pomyslela jsem si. Jen jsem si to domyslela, začal Tom vřískat na plné kolo a já panikařit.
„Už ho nechci znovu chovat. Ne,“ mumlala jsem si pro sebe.
Zkusila jsem ho utišit v postýlce, ale nic nezabíralo. V bezradnosti a zoufalství jsem ho nakonec popadla do náruče. A ejhle. Ticho jako v kostele.
No, skvělý, takže musím chovat dokud tvrdě, opravdu tvrdě, neusne. Tak jsem pochodovala sem a tam. Bolestný křik zad, nohou i rukou jsem se snažila ignorovat. Cítila jsem, jak mi energie ubývá s každým krokem.
„Tak už usni, prosím,“ prosila jsem ho v duchu.
Jak dlouho jsem ho nosila, ani nevím. Když ztěžknul ještě více, napadlo mě, že už možná spí. Položila jsem ho. Zavrtěl se. A ticho. Spal. Vznášejícím se krokem, aby podlaha nezavrzala, jsem došla do postele. Přikryla se tak opatrně, aby peřina ani nezašustila. Konečně jsem se natáhla. Tělo mi stokrát děkovalo. Byla to úleva. V tom malý lehce zabrečel.
„Nee,“ vykřikl hlas v mé mysli.
Než jsem se stihla zvednout, malý přestal a spal dál.
„To bylo jen ze spaní,“ oddechla jsem si.
Tomášek naštěstí pak spal až do rána, ale já toho moc nenaspala. Při každém jeho mlasknutí či pohnutí jsem byla jak na trní, že se vzbudil. A představa, že tam s ním budu uprostřed noci zase pochodovat v náručí, mě děsila. Jak to může kamarádka vydržet každý den, jsem nechápala. To je hrozná řehole! To dělat nebudu.
„Ne, nikdy!“ Řekla jsem si rezolutně.
„Pokud budu mít někdy vlastní děti, nikdy, opravdu nikdy je nebudu uspávat v náručí! To raději vymyslím jiný způsob,“ byla jsem pevně přesvědčena.
Uběhlo několik let a já se doma radostně usmívala na svojí prvorozenou dcerku. Byla roztomilá. A navíc hodná a krásně spala. Nic lepšího jsem si nemohla přát.
Dva měsíce od narození uběhly jako voda. Ten den se malá napila mlíčka a krásně usnula, jako obvykle. Vychutnávala jsem si každou minutu spánku. Ve dvě v noci mě vzbudil dceřin pláč. Přebalila jsem jí, nakojila, nechala odříhnout a dala spát.
Jenže malá si samozřejmě postavila hlavu. A místo spaní plakala. Vyzkoušela jsem všechno možné i nemožné. Byla jsem vyčerpaná. Ze zoufalství jsem si tedy dceru položila do náruče a prošla se po pokoji. A co se nestalo, malá ztichla. Svýma kukadlama začala pozorovat věci, co se kolem ní míhaly, jak jsem chodila.
„Alespoň už je klid od pláče,“ zaradovala jsem se a trpělivě šlapala dokola. Pokoj měl na délku téměř šest metrů, takže se šlapalo skvěle.
Pak jsem si všimla, že když „krouhnu“ zatáčku, tak se jí zavírají očka. Krouhala jsem o sto šest a úspěch se dostavil. Usnula jako hříbek. Paráda. Zaplula jsem do postele. No jo, ale když si dáte uprostřed noci půlhodinový kondiční trénink v chození, tak se sice krásně rozpohybujete, ale na rychlé usnutí to moc není.
Domněnka, že noční chození s dcerkou v náručí byla výjimečná situace, se brzy ukázala jako mylná. Kolik nocí jsem s ní prochodila už ani nespočítám. Dokonce jsem své procházky dotunila k dokonalosti. Už jsem nechodila dokola, ale do tvaru osmičky. Nemusela jsem tak střídat směr, když už se mi z toho chození dokola motala hlava.
Při každé noční vycházce jsem si vzpomněla na mé pevné přesvědčení, že nikdy, ale opravdu nikdy, nebudu uspávat dítě v náručí!
Inu, člověk míní a život mění.
