Proč někomu vadí pomoc státu Ukrajincům?

Ty tolik finančně nepodporuje, i když jsou na tom také mizerně. Nerozumím tomuto názoru.
Že by to byla závist? To snad ne! Vždyť není co závidět!
Zkuste se jen na chvíli vžít do jejich situace.
Představte si, že jste v klidu svého milovaného domova, máte své nejbližší, své nejoblíbenější věci, své koníčky, svůj život, kde si spokojeně žijete. A najednou, díky jedinému člověku, začnou kolem vás lítat střely jedna za druhou.

V tom šoku najednou nevíte, co dělat? Vše tu nechat, celý svůj dosavadní život a rychle odejít? Schovat se a vyčkat, co bude dál? A to vše si musíte rozhodnout v pár minutách.
Ti, co měli štěstí utekli včas, ti, co zaváhali nejdříve museli projít hrůzou než se dostali do bezpečí a mnozí to nepřežili vůbec.
Vy jste měli to štěstí, že jste se dostali po zdlouhavé a vyčerpávající cestě do jiné země.
Sice nerozumíte ani slovo, ale je tam mír. A k vašemu velkému překvapení, vás ihned mile přijali, poskytli vám materiální i finanční pomoc, poskytli bydlení. I když třeba jen na obyčejné ubytovně, byli byste rádi, že nemusíte nocovat venku i s dětmi. Máte jen pár věcí, co se vešlo do kufru, nevíte, co se stalo s vašimi blízkými či známými, jste sami s dětmi v cizí zemi a nevíte, co bude dál.

Vaše děti za vámi v noci přijdou vystrašené a s uplakanýma očima se zeptají: „Mami, kdy se vrátíme domů? Já chci do své postýlky k mému plyšáčkovi, co tam zůstal.“ Vám se vyhrnou slzy do očí a jen špitnete: „Brzy. Neboj.“ A až dítě usne ve vašem náručí propuknete v pláč. Protože ze zpráv víte, že už váš milý domov je dávno vybombardovaný, nemáte se kam vrátit. Do toho zjistíte, že Vám zabili známého či příbuzného nebo třeba paní učitelku. Máte tam muže, co tam bojuje a nevíte, zda ho ještě někdy uvidíte. Do toho jste bez peněz a musíte uživit sebe i děti. Nepředstavitelná situace.

I přesto v sobě najdete vnitřní sílu si najít práci i přes jazykovou bariéru, abyste mohli alespoň trochu žít. Nadále je však pro vás klíčová pomoc státu a ostatních v cizí zemi.
Utíká den za dnem, měsíc za měsícem a situace se nelepší. Už ani nevěříte, že ta nesmyslná válka jednou skončí. Moc si přejete vrátit se domů ke svému životu, ale nejde to. Vy víte, že už se to nikdy nevrátí.
Do toho zaslechnete, jak si někdo stěžuje, že ten stát pořád Ukrajincům pomáhá, dává jim peníze a na vlastní lidi kašle. Někteří by je vyhnali hned zpátky. Usednete na rozvrzanou postel v minipokoji ubytovny a sevře se vám srdce. Ten, co si nejvíc stěžuje, si sedne na gauč, dá si kafíčko, pivko, večer ulehá do své oblíbené postele, má své příbuzné kolem sebe, své bydlení, svojí práci, své koníčky, své oblíbené věci, prostě svůj život, o který nepřišel. Kvůli válce. Kvůli jednomu člověku.
Nechápete, proč si stěžuje a závidí pár korun.
Není co závidět. V tu chvíli si přejete o to víc, aby se nic z toho nestalo a vy jste si v poklidu dál žili svůj život ve své zemi. Jenže musíte být tam, kde byste jinak nebyli a ještě se musíte potýkat s nesmyslnou závistí a nenávistí druhých.
Opravdu velmi těžká a nezáviděníhodná situace.

Spíš si zaslouží obdiv za to, čím musí procházet a co musí vydržet.
Málokterý závistivec by toto vydržel a zvládnul.
Važte si toho, co máte a nezáviďte Ukrajincům jejich ztracený a zničený život.