Článek
Když jste si poprvé v náručí chovali své vytoužené roztomilé miminko ani ve snu by vás nenapadlo, že by vám mohli někdy ublížit a ranit vaše city. Vždyť se o ně od začátku s láskou a péčí staráte. Tak nemají přece důvod. Jenže…
Jenže pak povyrostou a ukáží vám, jak umí zlobit, být zlomyslní a jak silný hněv a vztek se v nich skrývá. A když vám poprvé zcela vážně řeknou „Nenávidím Tě!“, bolestivě vás píchne u srdce. I když ve skrytu duše doufáte, že to snad tak nemyslí. To je jen pohltil hněv a vztek. Ano, opravdu. Můžete si být jistí, že to tak nemyslí. A hlavně nejste sami. Většina rodičů si tím projde.
Výroky vašeho dítěte vás dokáží pěkně vytočit. Dítě ve vzteku dokáže říci opravdu zraňující věci. A umí správně zacílit na místo, o kterém ví, že vás tím raní. Ač si to možná někteří nechtějí připustit, děti, zvláště ty starší, mají rodiče dokonale přečtené. Znají jejich slabé stránky. A na ty umí zamířit, když potřebují dosáhnout svého. Čím více budete dávat najevo své slabiny, o to více na ně budou útočit. Proto se snažtě nedávat najevo, co vás raní a působí vám bolest. V těchto vypjatých chvílích je velmi důležitá vaše reakce. Doslova klíčová. Od té se pak odvíjí vše dál.
Nejdříve je třeba si uvědomit, co se ve vás děje, když vám dítě říká určité věci, které vy (nebo většina ostatních lidí) považujete za šokující, tabuizované, zraňující nebo hrubé.
Spustí se ve vás morální ukazatel? Nebo to vyvolá staré bolavé rány? Máte strach, že jste jako rodiče selhali a že vás dítě opravdu nenávidí? To vše jsou jen vaše pocity. Vy sami jste zodpovědní za své problémy a pocity. Ne vaše dítě.
Prvotní reakcí by nikdy nemělo být obviňování typu: „Podívej, jak je táta kvůli tobě smutný…“. Zkuste se neurazit. A neignorujte své dítě. Zachovejte klid a rozvahu. Vaší špatnou reakcí můžete zavřít důležité dveře. Dveře k porozumění. Dveře, za kterými vás dítě může vždy vidět jako svou důvěryhodnou osobu s otevřenou náručí, srdcem a ušima. Do prostoru, do kterého může přinést jakékoli téma a tabu.
Mnohdy to není lehké, ale zkuste začít tím, že se budete o dítě více zajímat. Budete chtít vědět více. Zeptejte se: „Co se stalo? Co se s tebou nyní děje? Co tě trápí?“ Zkuste otevřeně zjistit, co se vám snaží dítě výrokem říct. Nesuďte jej za způsob, které si zvolilo. To vše si můžete vyjasnit později a v klidu.
Odhalíte-li potřebu vašeho dítěte, umožníte mu tím projít pomyslnými otevřenými dveřmi porozumění. A dítě bude moci pocítit vaši důvěru.
Ilustrační foto
Vaše odpověď nemusí být vždy dokonalá. Vše je o naslouchání a porozumění.
Největší stres vám v těchto chvílích přináší pocit, že musíte ihned situaci napravit. Pocit, že jste něco udělali špatně. Že jste selhali. Pokuste se raději nic neříkat a zaujměte tázací postoj. A hlavně naslouchejte.
V mnoha případech dítě zkouší kam až může zajít. Kde je ta pomyslná hranice. Chce znát vaši reakci. A na základě toho se učí porozumět světu i vám. Snažte se dítěti ukázat, že má vaši důvěru. Že se na vás může spolehnout. A může vám říct vše, aniž byste to odsuzovali. Naslouchejte mu a buďte tu pro něj.
Někdy to opravdu není jednoduché vše zvládnout jak bychom si přáli. Dokázat ovládnout emoce, když s vámi hněv cloumá. Nevyčítejte si, když to nevyjde hned na poprvé. Vytrvejte a příště zkuste zareagovat lépe. Úspěch se jistě dostaví.
Zdroj: https://www.bety.cz/deti-a-rodina/clanky/43899/Kdyz-deti-zranuji-city-svych-rodicu?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box
