Článek
Batakové jsou jedním z asi 140 původních obyvatel Filipín. Nacházejí se v severovýchodní části Palawanu, relativně velkého ostrova v jihozápadní části souostroví. Čím dál více je toto místo navštěvováno turisty, pro které je hlavním lákadlem vidět nejen kanibaly, co snědli misionáře, ale také jejich zajímavá obydlí.
Vesnice Bataků stojí za to vidět. Jejich prostorné domy jsou postaveny na dvoumetrových kůlech a mají dlouhé štíty ve tvaru býčích rohů. Dům je natolik prostorný, že jej obývá i několik rodin. Trochu soukromí jim poskytují jen rákosové rohože. Ve spodní části domu chovají hospodářská zvířata. Co je však na domech fascinující, je jejich výzdoba nádhernými dřevořezbami zobrazující různé symboly.
Muži kmene Batak jsou totiž také velmi zručnými řezbáři, což je vidět všude kolem. Ženy jsou naopak vyhlášené tkaním dlouhých šál tmavých barev, které nosí při tanci a slavnostech. Své tradiční tance Batakové rádi ukazují turistům, samozřejmě jak jinak než za poplatek. Díky turismu se jejich životní úroveň výrazně zlepšila.
Za zmínku stojí také jejich pestrobarevné hrobky, které jsou zmenšeninou batackého domu. Hrobka bývá zdobena barevnými kachličkami, anebo je alespoň pomalovaná. Některé rodiny vyhnaly hrobku do několika pater a na vršek se pak šplhá po příkrých schodech lemovaných zábradlím, takže celá stavba pak vypadá spíš jako skokanský můstek na plovárně.
A jací doopravdy Batakové jsou? Malajský význam slova batak je vyděrač. A tomuto významu odpovídá i chování Bataků. Nejenže je bojechtivé, ale také agresivní. Každý návštěvník, který hodlá kmen Bataků navštívit by si měl připravit „vstupné“ v podobě peněz nebo potravin. Odmítne-li zaplatit, musí počítat s tím, že dostane od domorodců pěknou nakládačku.
Může se klidně lehce stát, že po vrácení zapůjčené motorky její majitel prohlásí, že je poškozená a odebere se s vámi k mechanikovi, který potvrdí, že je stroj poškozený. Škodu obvykle vyčíslí v rupiích v přepočtu na šest set korun. Pokusy usmlouvat to na padesát nebo sto selžou. Dílna obvykle stojí stranou od vesnice a desítka batackých ranařů v propocených nátělnících představuje pádný důvod k zaplacení celých šesti set.
„Těší vás to, takhle okrádat turisty?“ obrátil se po takovéto zkušenosti Ondřej Cundr ke skupince.
Následovalo povalení na zem, kopance a poslední varování, aby se sebral a odešel.
I takovéto chování patří k Batakům, což není nic proti minulosti, kdy k nim neodmyslitelně patřil kanibalismus. Dříve byl pachatel za přesně stanovené zločiny odsouzen ke snězení zaživa. Jídelníček Bataků doplňovalo také maso pobitých nepřátel. Kanibalismus byl rituál. Batakové jej opustili až s příchodem holandských kolonizátorů a misionářů.
První misionářská mise ve 30. letech 20. století dvou amerických baptistických misionářů však byla neúspěšná. Než zahájili kazatelskou službu, snažili se studovat zvyky a jazyk divokých kanibalů. V roce 1834, krátce po odeslání své zprávy, jak to s Bataky jde, je kmen snědl.
O několik desetiletí později se vydal mezi kanibalské domorodce německý luteránský misionář Ludwig Nommensen, kterého předchozí neúspěch amerických misionářů nikterak nevyděsil. Poučil se z jejich chyb a šel na to chytřeji. Naučil se jejich zvyky a ty pak zakomponoval do zvyků křesťanské kultury. Mise se mu podařila a nyní se počítá, že věřících Bataků je kolem půl milionu. Částečně tomu pomohl i fakt, že vesnice, které přestoupily na víru byly hmotně podporovány kolonialisty.
Doba, kdy příliv turistů znamenal pro Bataky nadstandardní příjmy, napomohla k tomu, že mnozí Batakové začali utrácet své vydělané peníze na živobytí za alkohol, marihuanu a drogy ze sousedního Acehu. Dnes, v době častějších policejních razií a krajně tvrdých trestů, se jejich konzumace naštěstí snižuje.
