Článek
Ve svém životě jsem se nejednou přesvědčila, že tak trochu nadpřirozené události nejsou zdaleka pouhou výjimkou, prostým výplodem lidské představivosti ani pozoruhodnou souhrou náhod. Byť je naše mysl přirozeně naprogramovaná na hledání racionálních řešení všech záležitostí, s nimiž dennodenně přicházíme do kontaktu, jednou za čas (u někoho častěji než jen to) nastane chvíle, která nám sejme veškeré pochybnosti anebo nás alespoň pobídne k tomu, abychom se nad ní pozastavili.
Mezi tyto mysteriózní synchronicity bezpochyby patří vize, jež se nám promítají do podvědomí během našeho nočního odpočinku. Většina uspěchané moderní společnosti si své sny stěží pamatuje, nízké procento lidí si vybaví jen zlomky a nepřipisuje jim hlubší podstatu. Pak jsou tu však sny, které člověku utkví v paměti, aniž by si je mnohdy přál, takové, z nichž nám po probuzení proběhne zvláštní mráz po páteři, zatímco nám naše intuice napovídá, že je nenulová pravděpodobnost jejich vyplnění.
Podobné sny mívám již od útlého dětství a jeden z nich se odehrál přesně před jedenácti lety. Moje tehdy pětiletá neteř Natálka, kterou jsem znala jako radostné neúnavné dítě plné úsměvů, se mému podvědomí projektovala v docela opačném stavu – ležela na nemocničním lůžku se zavřenýma očima, přikrytá zelenou nemocniční přikrývkou. Pohled na její křehkou bytost upoutanou na posteli pokoje na dětském oddělení mě patřičně vyděsil a ráno během příprav do práce jsem nad zvláštním snem dlouho přemítala.
,,Vypadáš ustaraně, mami. Něco se ti zdálo?“ pověděla mi má desetiletá dcerka Lucia, když pozorovala mou zamyšlenou tvář. Tehdy to bylo půl roku od smrti mé mámy a ta nás poznamenala mnoha paranormálními zážitky, takže na mé zvláštní sny byla Luci zvyklá.
,, Jsem v pořádku, zlatíčko, nemusíš mít obavy,“ ujistila jsem ji a naladila nucený úsměv. Nechtěla jsem snu věnovat moc energie, jelikož jsem ho nechtěla přikrmovat svými pocity strachu. Pevně jsem doufala, že s dcerou spolu odjedeme ke mně do práce a po zbytek dne nebudu mít podnět ke starostem.
Takhle to zpočátku opravdu vypadalo a až na druhou zastávku autobusu, kterým jsme přestupovaly, všechno probíhalo normálně. Když se však znenadání rozezněl mobilní telefon a s ním i varovné signály mé intuice, propojila jsem si všechno v hlavě. Nemusela jsem pohlížet na jméno volajícího a než jsem hovor od staršího bratra přijala, dvakrát jsem se zhluboka nadechla.
,,Ségra, promiň, že tě ruším tak brzo, ale je to naléhavé…“ jal se vyjasňovat mi celou situaci, ale já ho zastavila v půli výpovědi.
,,Já vím, jde o Natálku. Je v nemocnici,“ uvedla jsem věci na pravou míru a na druhé straně zavládlo předpokládané ticho.
,,Jak to víš?“ otázal se bratr, ačkoliv se s tímto fenoménem u mě nesetkal poprvé.
,,Zdálo se mi to,“ řekla jsem popravdě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Neteř utrpěla epileptický záchvat kvůli dlouhodobému nedostatku kvalitního spánku a opravdu na pár dní skončila v péči odborníků v bílých pláštích. Když jsme na přání bratra a švagrové malou Natálku přišly navštívit do nemocnice, byla velice šťastná, že nás vidí, a její stav se brzy rapidně zlepšil. Mně se však do mysli vryl jeden zdánlivě nepodstatný detail – ta zelená přikrývka, kterou byla přikrytá v nemocniční posteli…
I tohle byl jeden z momentů, který mě utvrdil v tom, že se jevům za hranicí lidského chápání nelze zcela vyvarovat, a jsem si jistá, že v pomyslné vesmírné skládance našich životních událostí disponuje každá anomálie jedinečným účelem.
