Článek
Doba před jedenácti lety byla pro mě i mámu velmi těžkým obdobím. Člověk, který nám byl nejmilejší, byl sužován hrozivou vleklou chorobou a my měly pocit, že nad jejím pozvolným odchodem ani jedna nemáme žádnou moc. I přes naši snahu zajistit jí naplňující poslední rok života, naši maximální přítomnost a naději, že se třeba vše ještě obrátí k dobrému, nastal onen středeční den, od jehož rána jsme s mámou obě cítily nepředstavitelný vnitřní chlad a intuice mámě napovídala, že dnes babičku vidíme naposledy.
Proto když se odpoledne zastavili její bratr s mojí tehdy čtyřletou sestřenicí, máma ho nenápadně poprosila, abych u nich mohla dnes přespat, což byla naprosto výjimečná situace, protože jsem vzhledem ke své introvertní povaze jen zřídkakdy spala mimo domov.
I přes podezření, že maminčino naléhání zní spíše jako prosba než návrh, jsem v sedm večer odjela se strýcem a sestřenicí k nim do rodinného domu. Byla jsem přesvědčená, že máma jen potřebuje klid na to, aby se mohla starat o babičku. Když se zpětně ohlédnu s vědomím, že babičku od přechodu na druhý břeh v tu chvíli dělila přesně jedna hodina, pokaždé mě zamrazí.
Celý večer jsme strávily se sestřenicí dováděním a hraním a byly jsme jedinými členy rodiny, kteří až do následujícího rána o proběhlé smutné události nic netušily. Strýc a teta pozdě v noci odjeli za záminkou náhlých pracovních povinností podat mé mamince pomocnou ruku a se sestřenicí se nám nakonec podařilo usnout chvíli po půlnoci.
Druhý den ráno nám teta servírovala snídani do postele a její tón hlasu byl nezvykle soucitný. Pak nás poslala si hrát. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Zrovna jsme obě probíhaly ložnicí strýce a tety přímo kolem zaskleného balkonu, jehož dveřmi se dal obdivovat dechberoucí výhled na blankytné nebe.
A tehdy jsem ji uviděla – její andělský obličej sestavený z bělavých mraků, který zřetelně ukazoval její široký úsměv, jenž jsem vídala daleko předtím, než u ní propukla nemoc, ve chvílích, kdy byla opravdu šťastná. Než jsem se stihla vzpamatovat, už mi teta podávala telefon. Volala máma.
„Ahoj mami, přijdeš brzy? Jak se má babička?“ byla moje první otázka. Z dnešního pohledu kroutím hlavou nad svými přehnanými dětskými nadějemi.
„Zlatíčko, se strejdou za chvíli budeme u tebe,“ oznámila máma svým jemným hlasem.
„Ale co babička? Je v nemocnici?“ naléhala jsem na ni stále ve svém dětském nevědomí.
„Neměj o ni strach…je o ni postaráno.“
To, že o ni pečují duchovní průvodci na druhé straně namísto zdravotnického personálu, jsem se dozvěděla záhy po mámině příjezdu. K mému překvapení jsem plakala jen pár minut.
S myšlenkami na babiččino nebeské zjevení jsem věděla, že kdykoliv budu v životě potřebovat, její andělská energie bude nade mnou držet ochrannou ruku. Proto jsem jí vděčná, že mi tímto způsobem přišla něžně oznámit svoji transformaci a z hloubi srdce si přeji, aby u mě stála navždy.
