Článek
Byl slunný víkend a můj starší bratr a jeho žena, která byla tehdy těhotná s mojí malou neteří, se chystali na drobnou dovolenou na chalupu blízko jižních Čech. Velmi se těšili na relax a den před výjezdem mi ještě brácha volal celý nadšený, že našel zkratku, pomocí níž ve své vysněné destinaci snad měli být dokonce mnohem dříve. V tu chvíli jsem radost sdílela s ním a domluvila se s rodinou, že mi druhý den dají vědět, jakmile na místo dorazí. S těmito slovy jsem zavěsila a zbytek dne se nesl v klidném duchu.
Vše se změnilo téže noci, kdy se mi zdál mrazivý sen – na té stejné cestě, kudy si měli mí příbuzní zkrátit dopravu na chatu, se všude povalovaly spadené elektrické dráty a hasičské jednotky obléhaly místo nehody jako švédská armáda druhé největší město naší republiky v 17. století.
Zaměřila jsem pozornost na detaily a najednou jsem zpozorovala malý červený sedan v dezolátním stavu a zoufalé záchranáře pobíhající okolo něj ve snaze zachránit nebohé osoby ze spárů téměř jisté smrti. Celým mým vědomím proběhla hrůza, když jsem si spojila, že auto patřilo mému bratrovi – seděla i poznávací značka a mezi troskami se mi podařilo rozlišit samolepky z cest, které měl již 5 let bratr vystavené na kufru auta coby trofej ze svých zahraničních zážitků.
Bolest u srdce, kterou ve mně tento emoční výjev vyvolal, mě vysvobodila ze spárů tohoto alarmujícího vidění a věděla jsem, že musím co nejrychleji jednat.
Kdyby se mé děsivé sny řadily mezi noční můry běžné populace, klidně bych je mohla ignorovat a nedělat si s nimi starosti, avšak bohužel jsem se již mnohokrát přesvědčila o tom, že jsou tyto vize způsob, jakým jsem varována ohledně budoucích událostí, které se určitě dříve či později nevyhnutelně vyplní.
A proto jsem zbytek noci probděla a před osmou hodinou ráno vytočila bratrovo číslo:
„Čau brácha, nechci tě strašit, ale tou zkratkou byste jet neměli…měla jsem sen a dnes kolem desáté, kdy zrovna budete na cestě, tam spadne elektrické vedení,“ objasnila jsem bez dlouhého obcházení kolem horké kaše. Upřímnost v tuto chvíli byla to jediné, co mi mohlo zachránit rodinu před nepřízní osudu.
„Jseš si tím jistá? Vždyť vedení by mělo být jištěné a může se to stát kterýkoliv jiný den.“
„Opravdu to myslím vážně. A znáš moje sny…raději jeďte jinou cestou.“
Tato slova stačila na to, aby bratra a švagrovou přesvědčila o naléhavosti mého vidění a na mé varování dali. Pro svůj výlet si zvolili delší trasu, a navíc pro můj vnitřní klid vyjeli o půl hodiny dřív. Kdyby se tak nestalo, nerada domýšlím, kde by byli dnes.
Později odpoledne na mě totiž volala z pokoje máma, která se zrovna koukala na nedělní zpravodajství:
„Pojď se honem podívat. Na té cestě, kudy měli jet…stala se tam nehoda,“ naznačovala a mně se jako lusknutím prstu zbláznil srdeční puls – scéna spadlého elektrického vedení a roty požárníků jako by z oka vypadla výjevu z mého snu. Naštěstí se žádné zdemolované vozidlo na místě nenacházelo a bratr se švagrovou dávno v bezpečí dorazili do své odpočinkové destinace…
Tato zkušenost mě přivedla k názoru, že byť se určité nadpřirozené schopnosti mohou pro běžného člověka zdát jako nesnesitelné břímě, někdy je velkým požehnáním, že duchovní sféry podají varování předem…
