Článek
V březnu minulého roku jsem pracovala v drobném obchůdku jedné rodinné firmy, kde jsem zastávala pozici prodavačky. Prostředí, v němž se nacházelo mé zaměstnání, oplývalo příjemnou atmosférou, nacházelo se totiž venku na čerstvém vzduchu, a moje myšlenky tak mohly během směny volně proudit. Toho čtvrtečního dne se má mysl ale nezastavila.
Neúnavně jsem přemýšlela nad tím, komu v mém životě se přihodí nějaké neštěstí. Sen, který jsem měla před necelým týdnem, skrýval tak silnou energii předtuchy nějaké znepokojivé budoucí události, že jsem zauvažovala, zda-li se mu vůbec mohou rovnat ostatní mrazivé sny, kterými astrální svět obdařil mé podvědomí v minulosti. Honil mě v něm vysoký mladý muž okolo pětatřicítky s dlouhými tmavými dredy a jasně modrýma, děsivě vypadajícíma očima, jejichž pronikavý výraz otřásl celou mojí bytostí. Nevyměnil si se mnou přitom jediné slovo, a i přesto jsem tušila, že se brzy někomu stane něco hrozného. Kdybych byla věděla, že ten někdo budu já, asi bych učinila nějaká preventivní opatření. Ale už jsem nad tím neměla možnost přemítat.
Udeřila 37. minuta po třetí hodině odpolední, když se k venkovnímu obchodu, kde jsme právě prodávaly s dcerou, přiblížil podivný muž. Jeho neupravená vizáž napovídala, že je bez domova, jeho způsob chůze se podobal chůzi závislého na drogách. Zjevil se doslova z čistého nebe a překvapil mě tím, jak přímočará byla jeho cesta a jak jasný si vytyčil cíl…než jsem se nadála, zápasil svýma nečistýma rukama se mnou i mou dcerou a tehdy jsem si prohlédla zblízka jeho tvář – rozcuchané tmavé vlasy připomínaly dredy a ty ďábelské oči jsem toho dne neviděla poprvé, navíc tu byla jeho vysoká postava a mladistvý vzhled, jenž prozrazoval, že mu nemohlo být víc než třicet pět let. Neměla jsem dostatek času, aby mě stihlo zamrazit…plně mi došlo, koho se ta osudová událost týká a teď mi jen záleželo na tom, abych si vybojovala svůj holý život.
S dcerou se nám podařilo útočníka vytlačit zpoza pultu, což se zprvu podobalo boji s větrnými mlýny, neboť narkomana nadopovaného adrenalinem, a tím i mnohonásobně větší silou, můžou dvě křehké ženy přeprat jen stěží. Zde však jeho snaha o vyplnění mé noční můry nekončí. Znenadání onen muž totiž popadl jednu ze sklenic se zbožím, které jsme prodávaly, a napřáhl svoji mohutnou paži, přičemž mířil přímo na moji hlavu.
„K zemi!“ zakřičela jsem na dceru, jež stála poblíž mě strnule, aby pro jistotu chránila i sebe, kdyby chtěla trajektorie vrženého předmětu nabrat jiný směr.
Za svůj život jsem si již zvykla na téměř konstatní ohrožení, ať už z duchovního či fyzického světa, a tak jsem na rozdíl od traumatizované dcery ani na okamžik nezaváhala a sehnula se včas předtím, než mě sklenice stihla udeřit. Tehdy se útočník dal na útěk a já se divila sama sobě, jak přesně jsem i přes svůj šok dokázala policii do telefonu poskytnout jeho popis, aby ho o pár minut později dopadli o několik ulic dál. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem reagovala pohotově a jednala okamžitě, zatímco přihlížející nečinně postávali hltajíce celou scénu jako napínavý kriminální film a pro nás coby oběti napadení neučinili zhola nic.
Policie nakonec vzhledem ke statutu bezdomovce útočníka musela propustit, avšak díky vandalismu v jiné části republiky, za který nesl muž zodpovědnost, přece jen alespoň na šest měsíců skončil ve vazbě.
Dodnes, když procházím kolem místa svého bývalého zaměstnání a vidím ten otisk po sklenici vržené mužem s ďábelskýma očima z mého snu, přeběhne mi mráz po zádech. Každopádně vděčnost mým strážným andělům za upozornění předem a ochranu mého života je zde zcela na místě. A já jim srdečně děkuji za to, že jsem se toho dne podruhé narodila.
