Článek
O to větší radost mi dělalo vědomí, jak moc na mě spoléhá, a snažila jsem se jí být nápomocná až do posledního okamžiku jejího života…
Vzhledem k zatěžujícímu roku, který prožívala v boji s vleklou nemocí, maminka po většinu dní, které zrovna netrávila na nemocničním lůžku, zamlkle sedávala ve svém pokoji, a byť ji přítomnost mě, mé dcery a svých blízkých velice těšila, preferovala trávit čas ve svých myšlenkách, dokud si ještě uvědomovala, co se kolem ní děje.
Na jednu naši konverzaci, která se odehrála pár týdnů před jejím skonem, si však vzpomínám velice jasně. Ten den jsem se snažila zařídit si volno v práci, abych se o mámu mohla doma starat, zatímco jsem se jako matka samoživitelka obávala, zda mi stálé zaměstnání zůstane a budu schopna zároveň uživit svoji dceru a pečovat o nemocnou maminku, aniž bych přišla o pevnou půdu pod nohama.
Máma si v ten den jako snad nikdy dřív všímala mého strachování a najednou mě chytila za ruku a pravila:
„Zlatíčko, já ti tolik přeji, ať najdeš stabilní místo, kde budeš šťastná. Za žádných okolností ale už nedělej těžkou práci, a vůbec ne pro nikoho z naší rodiny,“ varovala mě a já vnímala, že spolu s jejím přáním zemřít doma vycházela i tato slova z hloubky její duše.
Zanedlouho zemřela a já zoufale potřebovala nějakou lépe placenou práci. Dcerka zrovna nastupovala do první třídy a nenabízelo se mnoho pracovních pozic pro svobodné maminky, a tak když mi bratr nabízel úklid v jejich novém rodinném domě, kam se zrovna nastěhovali, téměř bezmyšlenkovitě jsem se chytila příležitosti…
Stalo se to hned druhý týden, co jsem v domě bratra a švagrové uklízela. Umývala jsem zrovna podlahu v koupelně u jejich přízemní ložnice, když se zničehonic spustila voda z kohoutku umyvadla, alespoň tak mi ten zvláštní zvuk, který znenadání prolomil hrobové ticho, jež v domě panovalo, připadal. Prudce jsem sebou trhla a otočila se předpokládaným směrem, abych si potvrdila svoji domněnku – voda pozvolna vytékala z kohoutku, jako by si v tu chvíli někdo umýval ruce. Zamrazilo mě s vědomím, že jsem se v domě nacházela zcela o samotě a jediný, kdo mi dělal společnost, byla bratrova fenka, která si neúnavně hrála na dvoře na druhém konci pozemku.
Přisuzovala jsem onen podivuhodný úkaz náhodě a vrátila jsem se k práci. Tentokrát jsem pobývala v obývacím pokoji, když se zvuk tekoucí vody ozval podruhé. Rozbušilo se mi srdce a pomyslela jsem si, zda se někdo z mých příbuzných nevrátil domů, avšak po příchodu na „místo činu“ jsem musela tuto teorii zamítnout. Zavřela jsem kohoutek a vytočila číslo svého staršího bratra.
„Hele, brácha, vám protéká voda z kohoutku v koupelně?“ přivítala jsem ho zvláštním dotazem a doufala, že mi poskytne racionální vysvětlení těchto nelogických jevů.
„Ne, proč?“ odvětil mi do telefonu rovněž otázkou a mně v ten moment v uších znělo mámino varování, které mi předala, než odešla na druhý břeh.
S ohledem na to, že mě od mládí provázejí rozumem nevysvětlitelné události a věřím v energii a pochody duchovního světa, nemohla jsem se ubránit myšlence, že za veškerou paranormální aktivitou nestojí porouchané vodovodní potrubí, ale moje milovaná máma, která se mě ze svého andělského nadhledu snaží chránit v náročných okamžicích mého života. Každopádně vím, že na to, co se toho dne stalo, nikdy nezapomenu.
