Článek
Jsou témata, která se v Česku otevírají nerada. Ne proto, že by nebyla důležitá, ale protože okamžitě rozdělují společnost na dva tábory: „věříš obětem“ versus „chráníš pachatele“. Jenže takhle jednoduché to není. Jako novinář mám pocit, že jsme si v posledních letech zvykli na jednu nebezpečnou zkratku: obvinění začalo fungovat jako rozsudek. A přesně proto je fér mluvit i o druhé straně mince – o presumpci neviny a o tom, co dokáže veřejné obvinění udělat s člověkem dřív, než soud vůbec dopadne.
Kauza Adama Krause jako lakmusový papírek
Případ Adama Krause je pro tuhle debatu až bolestně výmluvný, protože je mediálně sledovaný, emotivní a opírá se o sporné důkazy, které veřejnost často hodnotí podle sympatií, nikoli podle faktů.
Podle dostupných mediálních informací je Kraus obžalován v souvislosti s tvrzením expartnerky Nikol Enevové, že ji měl v minulosti znásilnit; Kraus vinu dlouhodobě odmítá.
Klíčovým bodem sporu je nahrávka, kterou obžaloba považuje za zásadní. Kraus ji veřejně i u soudu označil za manipulovanou a tvrdí, že jde o „uměle vyfabrikovaný“ důkaz.
Zároveň se v médiích objevilo, že jeden ze svědků u soudu připustil úpravu nahrávky - tedy manipulaci s nahrávkou, což znovu otevírá otázku kontextu a úplnosti.
Na druhé straně Enevová podle mediálních reportů popisuje vztah jako toxický a zmiňuje i otázku návykových látek; sama uvádí, že se k oznámení dostala až s odstupem let, mimo jiné kvůli obavám o situaci kolem dítěte.
Do případu vstoupila i rodina Adama Krause: bratr David Kraus označil kauzu za „svinstvo“ a veřejně se postavil na Adamovu stranu. (U výroků příbuzných je ale fér říct: jsou to výpovědi zainteresovaných osob, ne nezávislé důkazy.)
Proč je to důležité i mimo celebrity
Protože podobné kauzy se v realitě nejčastěji nedějí mezi slavnými, ale v obyčejných rodinách – a tam bývají následky ještě tvrdší. Obvinění z domácího násilí, pokusu o znásilnění nebo znásilnění se velmi často objevují ve chvíli, kdy se řeší děti, opatrovnictví, majetek, výživné. A v takovém konfliktu má obvinění obrovskou sílu už jen tím, že zazní. I kdyby se později neprokázalo, může mezitím ovlivnit rozhodování institucí a zničit reputaci.
A teď ta nepříjemná otázka, kterou se moc nechce vyslovit: kdyby muž obvinil ženu, zacházelo by se s tím stejně?Moje zkušenost z prostředí mediálních kauz i z debat s právníky je, že společenské nastavení je pořád výrazně asymetrické. Muž jako oběť bývá brán méně vážně, zatímco muž jako podezřelý nese stigma okamžitě.
„Má štěstí, že je v Česku“ – a co je pravda na srovnání se Skandinávií
Někdy slýchám větu, že „má štěstí, že je v České republice“, protože jinde – hlavně ve Skandinávii – prý stačí „jen tvrzení“ a člověk jde sedět. Takhle černobílé to není.
Je pravda, že například Švédsko od roku 2018 postavilo definici znásilnění na absenci souhlasu (tzv. consent law) a stát sám sleduje, jak se tato úprava promítá do praxe.
Ve Skandinávii existují systémy odškodnění obětí (státní i soudní). Například u Norska se v informačních materiálech uvádí standardizovaná úroveň kompenzace v konkrétních typech případů (např. nemajetková újma), což ukazuje, že „hra je o hodně“ i finančně.
Co po tom má společnost chtít
Já po společnosti nechci, aby přestala chránit oběti. Já chci, aby chránila spravedlnost. Aby se z boje proti násilí nestal systém, kde obvinění samo o sobě stačí k likvidaci člověka. Aby média nepřestala rozlišovat mezi „obviněn“ a „vinen“. A aby stát i soudy přikládaly důkazům stejnou váhu bez ohledu na tlak sociálních sítí.
Protože jakmile přijmeme logiku „kdo působí věrohodně, ten vyhrává“, neděláme spravedlnost. Děláme jen moderní verzi veřejného soudu. A ten jednou semele kohokoli.
Policejní prezident Martin Vondrášek
Policejní prezident Martin Vondrášek v létě 2023 otevřel v médiích nepohodlnou otázku křivých a účelově připravených obvinění v oblasti sexuálního násilí – a okamžitě se proti němu zvedla vlna kritiky, po které následovala omluva i avizovaná schůzka se zmocněnkyní pro lidská práva. Jenže právě tahle reakce ukazuje, jak obtížné je dnes vůbec vyslovit, že vedle reálných obětí existuje i riziko zneužití obvinění jako zbraně, například v konfliktech o děti či majetek. Ústava stojí na rovnosti před zákonem, ale kdo si poctivě položí otázku, kolik žen by bylo reálně stíháno, pokud by je muži slovně obvinili ze stejných skutků – a jak by systém reagoval v opačném gardu? Právě proto by měla vzniknout transparentní statistika, která nebude založená jen na dojmech: kolik je křivých obvinění, kolik je zahájeno stíhání pro křivou výpověď či křivé obvinění, a hlavně kolik případů končí bez postihu i tehdy, kdy se oznamovatel/oznamovatelka sám/a nepřizná. Bez dat totiž zůstáváme v emocích – a v prostoru, kde obvinění dokáže zničit život, aniž by společnost chtěla znát druhou stranu rovnice.
Místo inkvizice osvěta: když se obvinění stává zbraní v rodinných válkách
Místo „inkvizičních soudů“, kdy se společnost chová podobně jako ve středověku – kde pro likvidaci protivníka nebyl problém lhát a obvinění (třeba z čarodějnictví) posílalo lidi na hranici – by měla přijít systematická osvěta a pravidla, která vrátí rozum do nejcitlivějších kauz. Je nutné jasně rozlišovat mezi dětmi, které mohou být skutečnými oběťmi a vyžadují zvláštní ochranu, a dospělými, kteří už dokážou vytvářet složité konstrukce, motivované sporem o děti, majetek nebo pomstou. Slovní obvinění bez důkazů by nemělo automaticky spouštět společenskou popravu ani institucionální reakce, které předem předpokládají vinu – naopak by mělo být přísně vyhodnocováno a doplněno zkoumáním sekundárních motivů: zda se současně nehraje o odškodné, rozvodové vyrovnání, výživné či opatrovnictví. Právě tyto „vedlejší zisky“ často rozhodují o tom, zda se obvinění stane účelovou zbraní. A výsledkem pak není jen zničený život konkrétního člověka, ale i širší společenský dopad: lidé se bojí zakládat rodiny, více si střeží majetek, a roste nedůvěra mezi muži a ženami i nedůvěra v samotný stát.
Ochrana obětí ano, inkvizice ne: právo nesmí stát na víře, že ženy nelžou
Je fér počítat s tím, že po takovém článku se ozvou neziskové organizace a feministická sdružení – často i ta, která dlouhodobě pracují s oběťmi a mají obavu, že podobná debata může odradit lidi od oznámení násilí. Budou argumentovat tím, že oběti „zamrznou“, bojí se mluvit, stydí se, a proto nemají důkazy ani přesnou časovou osu. Ano, to všechno může být pravda. Jenže z těchto argumentů se nesmí stát klíč, kterým si společnost odemkne nový typ právního systému: systém, kde stačí tvrzení a důkazní standard se rozpustí v emocích.
Protože pak už se nebavíme o ochraně obětí, ale o návratu k inkviziční logice: obvinění jako důkaz, „věrohodnost“ jako rozsudek a presumpce viny jako norma. A hlavně – o tichém předpokladu, že ženy nelžou. To je nejen nepravdivé, ale i nebezpečné. Každý člověk může lhát. Každý člověk může manipulovat. A právě proto existuje presumpce neviny a dokazování, které má být stejné pro všechny – bez ohledu na pohlaví.
Je nutné říct ještě jednu nepohodlnou věc: část „slovních obvinění“, která dnes veřejnost přijímá téměř automaticky, by nikdy neuspěla, kdyby je v opačném gardu vznesl muž. Kdyby muž přišel se stejnou větou – „ztuhl jsem, bál jsem se, nemohl jsem o tom mluvit“ – a až po letech to použil v rozvodové válce jako obvinění ženy, společenská reakce by byla často jiná. Žena by byla vláčena, její motivy by se pitvaly, muž by byl podezírán z pomsty. A veřejnost by mu spíš nevěřila.
Nejde o to umlčet oběti. Jde o to zabránit tomu, aby se z ochrany obětí stala licence k ničení života bez důkazů. Skutečná spravedlnost stojí na vyváženosti: na citlivosti k obětem, ale také na ochraně před účelovým obviněním, zejména tam, kde se zároveň hraje o děti, majetek, výživné nebo odškodnění. Jakmile tu rovnováhu ztratíme, nebudeme mít ani důvěru v systém – ani bezpečí pro oběti.
zdroj: CERD.com
