Článek
Možná budu zase znít jako brblavý dědek. Přesto mi věřte, že se fakt za všech sil snažím najít něco, za co bych mohl naše státní šéfy pochválit. Jenomže se nemůžu zbavit dojmu, že mi to vůbec neusnadňují. Navzdory tomu, že, jak pravil pan premiér, „Zbynďa ty rozpočty píše fakt dobře a my si to prosadíme“.
Malý aktuální příklad z praxe. Posuďte ho sami. Já si z něj odnáším neodbytnou vzpomínku na větu „a čo vy si presně, Kefalín, predstavujete pod pojmom absurdný?“.
Událost první, pro kontext
Dopustili jsme, aby takový kolos, jako huť Liberty, koupili Indové. OK. Vzhledem k tomu, jakou pověst kluci z Indie obecně v západním byznyse mají, asi jen málokoho překvapuje, že za dobu svého úřadování nadělali miliardové dluhy a zdejchli se jako smrádek. Asi je to tak fér - my jsme měli a mohli vědět, že asijská kultura podnikání je odlišná od naší, ale nijak jsme se nepojistili. A oni mohli oprávněně předpokládat, že princip „to je příliš velké, než abychom si mohli dovolit to nechat padnout“ nás, tak zvaně humanistické a humánní Evropany, znovu jako už několikrát donutí k tomu, že se o ten průšvih solidárně podělíme a zaplatíme ho všichni. Nováková, vy se nesmějte, vás se to týká taky. Na tom, co předvedli, není vlastně nic nemorálního, nebo neoprávněného. To máte jako s korunovými dluhopisy a kupónovými knížkami. Jsem si skoro jist, že po důkladném přezkoumání dojdeme k závěru, že žádný zákon nebyl porušen, a tedy není koho trestat. (Já bych tedy možná věděl, koho hnát k zodpovědnosti, ale systém tak nastavený nemáme.) Každopádně dnes už je to, jak praví klasik, „voda pod mostem“, tedy nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Jedeme dál. Snad jen kdybychom se pro příště trošku poučili.
Událost druhá, k jádru pudla
Dneska nám volá nešťastná paní z finančního úřadu: „Prosím vás, dlužíte nám 73 korun na dani. (To není překlep, fakt to byly sedmdesát tři koruny.) Můžete to prosím zaplatit, ať to nemusíme dávat na oddělení pro vymáhání pohledávek?“.
Kdyby se to stalo jednou, tak si řeknu, že vedoucí dotyčného úřadu se asi zbláznil. Ale ne. Tohle se nám a našim známým za poslední měsíc stalo hned několikrát. Částky se lišily. Ale žádná nepřesáhla dva tisíce.
Tohle paní z úřadu neměla ze své hlavy. Tohle jí někdo nařídil. A jemu nejspíš také, protože - věřte, nevěřte - moje zkušenost s úředníky finanční správy je taková, že to jsou vesměs úplně normální a myslící lidé. Dokonce bych si troufl prohlásit, že za ty dekády, kdy jsem měl tu čest s nimi komunikovat, na sobě opravdu tvrdě zamakali. A dnes jsem přesvědčen, že spousta z nich jsou tak zkušení a schopní finanční profesionálové, že by se bez problému a velmi dobře uživili kdekoli v komerční sféře. Na rozdíl od… Ale ne, tohle sem nepatří.
Takže se nedivím, že podle hlasu měla paní skoro na krajíčku. Úplně jsem z její prosby slyšel: „Nekamenujte posla, já vím, že to je úplná pitomost, ale já prostě musím, ať se mi to líbí, nebo ne“.
Jen samotný telefonát a čas úřednice nás všechny přišel na nákladech na násobně víc, než byla částka, o kterou se jednalo. Nemluvě o tom, že vygenerovat takové ptákovině číslo jednací a prohnat ji povinným procesním kolečkem zaměstná hned několik lidí na několik hodin. Možná si řeknete „pravidla platí pro všechny a na velikosti nezáleží“. V podstatě máte pravdu. Ale ve financích a v ekonomice platí zásada, že náklady na získání jakékoli částky nesmějí přesáhnout částku samotnou. Jinak se (v případě vymáhání desetikorun zejména) nejedná o o efektivitu či důslednost, ale o pustou a bezúčelnou buzeraci.
Pro zajímavost - ještě celkem nedávno platilo nepsané pravidlo, že do exekuce se posílají daňové dluhy až v momentě, kdy dosáhnou aspoň dvou set tisíc korun. Nejspíš si někdo dal tu práci a spočítal, že tady někde je ta hranice, kdy se to státu už vyplatí.
Takže gratuluji, opět jsme dokázali, že management na všech úrovních v tomhle státě má spoustu prostoru ke zlepšení, což je určitě skvělá zpráva. Jen bych prosil, abychom, až za čtyři roky budeme mít ty německé mzdy a platy, měli taky srovnatelné mozky v hlavách.
