Článek
Asi jste už také v tak zvaném veřejném prostoru zaznamenali několik reakcí na rozhovor s ministrem pro evropské záležitosti Dvořákem pro Novinky.
Nechme teď stranou, že se to celé točilo spíš kolem Donalda Trumpa a jeho výzvy, aby země NATO zvedly výdaje na obranu, nebo kolem toho, že „Vítek by byl bezva premiér“.
To, co mě v tom rozhovoru hlavně nadzvedlo, byla ta stokrát omílaná hláška, že zvednutím daní se zvýší příjmy do státního rozpočtu.
Souhlasím s tím, že k bohatství se neprošetříme. O tom žádná. Jenže také platí Cimrmanovo zjištění, že třením bídy s nouzí teplo nevznikne.
To, že zvyšování daní je riskantní počin, protože může přinést přesně opačný efekt, není žádná novinka. Psal o tom David Hume ve století osmnáctém, psal o tom Adam Smith ve století devatenáctém, ba psal o tom dokonce i čtvrtý chalífa Alí ibn Abí Tálib už ve století sedmém. Všechno se to na jednom místě pěkně přehledně dočtete na Wikipedii pod heslem Lafferova křivka.
Každé zvýšení daňové sazby snižuje motivaci lidí i firem vydělávat peníze, zvyšuje ceny, snižuje spotřebu a utlumuje růst ekonomiky, ale především, a to je myslím záležitost nejen česká, zvyšuje snahu vyhnout se zdanění a přesunout se do šedé a černé ekonomiky.
Příznivci zvyšování daní k tomu celkem správně podotýkají, že přece nikdo přesně neví, na kolika procentech se „to“ zlomí a příjem státu začne klesat. Fér. Lidi toho snesou opravdu hodně. Nenechte se ale ukolébat tím, že se v článku na Wikipedii dočtete, že ta hranice může být kolem 60 i 70 %. Jde vesměs o studie z konce 20. století, které navíc byly vypracovány ve státech s poněkud jinou hospodářskou dynamikou a odlišným občanským klimatem (zejména důvěrou ve stát a jeho hospodaření).
Hlavně si ale nemyslete, že zdanění u nás je 15 % pro normálního smrtelníka, 23 % pro bohatého smrtelníka (z nejvyšší části příjmu) nebo 21 % pro firmy. Nezapomeňte, že do zdanění je potřeba počítat všechny daně i to, co se sice daně nejmenuje, ale fakticky to daněmi je. Tedy nejen DPH, spotřební daň nebo daň z nemovitosti, ale u lidí navíc také odvody na sociální a zdravotní pojištění. Už jen s těmi se z 15 % dostanete na úplně jiné číslo, viz článek z roku 2021 na e15. Tam se dočtete, že ČR byla co do zdanění práce s 43,9 % na šestém místě za Belgií, Německem, Rakouskem, Francií a Itálií. Asi není potřeba se moc rýpat v tom, jaká byla průměrná mzda v těchto zemích, tu tam mimochodem najdete také. Každopádně tohle číslo (43,9 %) není od výše zmíněných 60-70 % zas až tak závratně daleko. A pro zajímavost, podle auditorské společnosti Grant Thornton bylo o devět let dříve, tedy v roce 2012, průměrné zdanění práce v zemích OECD 35,6 %.
Ano, nelze přesně říct, co lidé snesou. Chceme ale riskovat malér tím, že to budeme testovat?
Možná je spíš na čase se opravdu seriózně zamyslet i nad alternativními cestami, jak do našeho rozpočtu, který přes veškerou jistě upřímnou snahu politiků stále vykazuje brutální ztráty, nějakou tu korunku, či lépe nějakou tu stovečku miliard získat.
První, co mě v této souvislosti napadne, je to, že zvýšit celkové příjmy z daní lze i bez toho, že se bude zvyšovat daňová sazba. Jak?
Jak vybrat víc daní, a přitom je nezvyšovat?
První cesta: možná úplně postačí daně vybrat.
Jistě jste už také od někoho slyšeli, že neplatit daně je projevem hrdinství, ne-li dokonce mazáctví. Je to, řekl bych, takový náš post-socialistický kolorit.
Hledal jsem k tomu zdroje, abychom se nebavili jen o domněnkách a pocitech.
Na webu finanční správy jsem našel optimistickou zprávu z prosince 2024, že tzv. daňová mezera (co se mohlo vybrat a nevybralo) u DPH klesla v ČR na hodnotu pod průměrem EU, na nějakých 4,2 %. To je jistě potěšující. Zároveň to ale znamená (viz jiná zpráva z finanční správy z listopadu téhož roku), že jsme jen na DPH nevybrali nějakých 30 miliard korun, a co je horší, například u takové daně z příjmů to podle oné zprávy dokonce ani nedokážeme v tuhle chvíli vyčíslit.
Aspoň, že na tom podle šéfa daňových detektivů Jiřího Žežulky už pracují ti nejlepší z nejlepších. Držím palce. Hlavně proto, že sám patřím k těm, kdo pevně věří, že nejlepší daňová optimalizace je platit daně správně a včas, a že když to tak budou dělat všichni, mohou být daně nakonec i nižší.
Druhá cesta: když vzroste HDP (reálné), vzroste i příjem z daní.
Fakt jo. Je to až takhle jednoduché - pokud budeme ekonomiku dusit a škrtit, daní se vybere čím dál méně. Naopak pokud ekonomiku oživíme, vybere se více. Heuréka!
Teď by se myslím slušelo zamyslet se nad tím, co můžeme my všichni (stát, zákonodárci, vláda, voliči) udělat proto, aby se nám ekonomika nedusila.
Jak oživit ekonomiku?
Dobrou a udržitelnou cestu vidím já osobně především v radikálním zeštíhlení státu. Ale ne tak, jak si to spousta lidí představuje. Mně je totiž v podstatě jedno, kolik berou politici a soudci, stejně jako je mi celkem jedno, kolik je ve službách státu zaměstnáno lidí.
To, že je jich tam tolik, až je z toho náš stát morbidně obézní, totiž není příčina všeho zlého, ale důsledek.
Důsledek neuvěřitelně špatného základního nastavení a řízení státu jako celku. Co tím myslím? To, že jsme zřejmě zapomněli na to, o čem je vlastně stát, proč ho potřebujeme, k čemu ho potřebujeme, k čemu ho naopak nepotřebujeme, a do čeho se vůbec nemá montovat.
Stát tu není proto, aby strkal nos do všeho, co lidé dělají, natož do toho, co si myslí a co říkají. Není tu proto, aby paralyzoval vlastní občany tunami nesrozumitelných lejster, vyhlášek, zákonů, přílepků, novelizovaných novel a nařízení. Není tu od toho, aby rozkazoval, že v noci má být tma a v zimě mráz. Stát je tu jen a pouze proto, že existují věci, které volný trh nevyřeší.
Když si přečtete knihu od Roberta Nozicka Anarchie, stát a utopie, jednu z nejvlivnějších knih politické teorie 20. století a dozajista nejznámější knihu v rámci libertariánské tradice, možná se vám následující vybrané myšlenky budou líbit tak, jako se líbí mně. Nozick jde na můj vkus trochu do extrému, ale pár dobrých nápadů u něj najdeme.
Předesílám, že ze všech libertariánských směrů se já osobně kloním k těm, které především hlásají volné tržní hospodářství, slabý stát a politickou svobodu.
Koncept minimálního státu podle R. Nozicka
1. Minimální stát:
- Stát má být omezen pouze na základní funkce, jako je ochrana proti násilí, krádežím, podvodům, a vynucování smluv. Takový stát je podle Nozicka správný a morálně ospravedlnitelný.
- Jakýkoliv rozsáhlejší stát je nepřijatelný, protože by znamenal nucené přerozdělování majetku a/nebo omezování osobních svobod jednotlivců.
(Pozn. aut.: abych byl fér, dodávám, že Nozick se tím pádem vymezuje i proti tomu, aby stát poskytoval veřejné statky, v čemž s ním nesouhlasím.)
2. Kritika redistribuce:
- Nozick považuje redistribuci bohatství (např. i progresivní zdanění) za morálně špatnou a srovnává ji s nucenou prací, která trestá produktivní jedince.
- Tvrdí, že v ideálním stavu je majetková nerovnost ospravedlnitelná, pokud byl majetek získán spravedlivou cestou.
3. Teorie oprávnění:
- Nozickova teorie se zakládá na spravedlivém nabytí a převodu majetku a zahrnuje koncept nápravy nespravedlností.
4. Kritika sociální solidarity:
- Nozick zdůrazňuje individualismus a staví se proti konceptům kolektivního dobra, které podle něj omezují svobodu jedinců a vedou k hegemonii státu.
A tohle je další bod, ve kterém se s Nozickem dovolím zásadněji neshodovat.
Osobně bych spíše volil trochu jinou cestu - sociální solidarita v rozumném rozsahu ano, ale ne tak, jak si ji někteří vykládají (já se budu flákat a vy ostatní mě budete živit), tedy pomoc a podpora jen a pouze pro ty, kdo pohnou zadkem a pustí trochu sádla, aby byli společnosti jakýmkoli způsobem užiteční.
Zbytek výše uvedených tezí o minimálním státu mi přijde v kontextu současnosti přinejmenším osvěžující a inspirující.
Ale přece jenom - kde by se dalo ušetřit?
Stejně tak, jako je potřeba, aby stát byl minimalizován jen na ty funkce, které jsou nezbytné pro uchování bezpečné, funkční a zdravé občanské společnosti, tak je potřeba se dívat i na státní rozpočet a jeho výdaje.
Omlouvám se, ale nemyslím si, že daně, které odevzdávám(e), by se měly někomu rozdávat ve formě dotací, které deformují tržní prostředí a vedou ke vzniku pseudopodnikání, jehož jediným cílem je přisát se na cecík dotací a vycucat z něj co nejvíc. Pro tohle neumím najít žádné rozumné zdůvodnění. Jestli něco na volném trhu nejde bez dotací, tak to asi nemá být.
A konečně - možná pro někoho kontroverzně - nemyslím si ani to, že by se z vybraných daní měly rozdávat jakékoli dary a humanitární pomoc. Jednak proto, že jako daňový poplatník vůbec nemám žádnou možnost ovlivnit, kam a proč se tyhle prostředky pošlou, což se mi nelíbí, ale hlavně proto, že si myslím, že solidaritu, účast a lidskost mají projevovat sami občané a stát to nemá dělat za ně. A že to občané dovedou, na tom se myslím shodneme.
Naše země bude šťastná a prosperující jen tehdy, budou-li šťastní a prosperující její obyvatelé. A to nebudou, když jim budeme brát víc a víc a rozdávat to někomu jinému.
Přeji si proto, aby český stát řídili jen takoví lidé, kteří si to uvědomují, a kteří mají dost odvahy a moudrosti, aby k spokojenosti a prosperitě nás, obyčejných lidí, každým svým rozhodnutím skutečně směřovali.
