Ne úplně příjemné procitnutí po 35 letech

Když nám bylo s manželkou osmnáct, i my jsme spolu se spoustou dalších mladých i starých lidí cinkali klíči na náměstích a zažívali nepopsatelnou radost, že odteď bude všechno báječné. Musel to být myslím hodně podobný pocit, jako na jaře 1968, ale ten si nepamatujeme, protože jsme ještě nebyli na světě.

Hodně mě tenkrát v sametovém listopadu zaujaly letáky, které někdo rozvážel po stávkových výborech, a na kterých byla rozepsána pravidla konstruktivní diskuse s upozorněním, že pokud se chceme jako společnost někam posunout, je dobré se jich držet.

Asi se už nikdy nedozvím, kdo je tenkrát sepsal, vytiskl a způsobil jejich distribuci. Zpětně si ale uvědomuji, jak neobvyklý počin to v té době byl - někdo se totiž nejspíš pokoušel nenápadně pokládat základy demokratické občanské společnosti, což byl pro naprostou většinu tehdejších občanů zcela neznámý koncept. Jediné, co jsme znali, byl socialismus.

Kotel dějin zabublal a zaklokotal a na jeho hladině se postupně usadily první politické strany, které začaly pilně budovat zákonný rámec nového státního zřízení a lepší, svobodnější a demokratičtější společnosti.

Když si odmyslíme nezbytné divadlo, které je součástí politiky všude na světě, to, co zůstane, je obrovská hromada zákonů a dalších norem, které jako výsledek práce politiků v průběhu času spatřily světlo světa a vstoupily v platnost. A je to obrovská práce, kterou politici odvedli. Vážně. Až děsivě obrovská.

My ostatní, kdo jsme se politiky sami aktivně neúčastnili, jsme si tehdy po listopadu jako hlavní úkol vytýčili něco zcela přízemního - přežít v podmínkách, kdy úplně všechno, na co jsme byli zvyklí, co jsme očekávali a na co jsme se spoléhali, přestalo platit. Nezbylo nám ostatně nic jiného, tak jsme se tedy pustili do práce. Sháněli jsme obživu, bydlení, plodili děti a snažili se je vychovávat. Politiku jsme sledovali z čím dál většího odstupu a čím dál méně pozorně. K volbám jsme střídavě chodili a nechodili, to podle toho, jak moc jsme zrovna byli rozčilení nebo měli pocit, že se už konečně (zase) musí něco změnit.

A politický stroj jel neúnavně dnem i nocí dál. Ruku v ruce se strojem mediálním, který pomáhal vytvářet a tvarovat tak zvaný veřejný prostor. Mediální svět se mimochodem od politického odlišuje jedním zásadním faktorem - novináře si nevolíme. Ale to nevadí, ve skutečnosti politiky si už dávno také nevolíme, naše tak zvaná svobodná vůle je jen iluze.

A teď je rok 2024. Jsme o 35 let dál, řeklo by se. To už by mohly být vidět výsledky, ne?

Taky že jsou. Ale ne ty, které jsme v devětaosmdesátém roce předpokládali.

Co se týče výsledků neúnavné politické práce, žijeme ve státě, kde zákonům už nerozumí ani zákonodárci. Občanovi je opakováno, že neznalost zákona neomlouvá, ale ten na to kašle, protože jednak není v lidských silách přečíst vše, co vyjde ve Sbírce (což je na rozdíl od toho, čím nás krmí i veřejnoprávní média pravda a platná pravda, ne zbožná přání a polopravdy), ale také ví, že kontrola jako taková v téhle zemi moc nefunguje, takže nevadí, když zákony nedodržuje.

Nadšení z nás dávno vyprchalo. Vyprchala i naše ochota utahovat si opasky a snažit se se udřít, to jsme byli ochotní dělat kvůli svým dětem, aby se měly lépe. Ale teď vidíme, že se lépe nemají a nevypadá to, že by se mohly mít lépe v blízké budoucnosti.

Společnost, lze-li to slovo vůbec použít, je v rozkladu. Zájem občanů o věci veřejné je podle volebních účastí na bodu mrazu. Mladí, staří, bohatí, chudí, kulatí, hranatí, všichni se navzájem nesnášejí. Rezignace, brblání, pasivita. Tanec kolem zlatého telete. Morálka neexistuje. Jako národ nás někdo kdysi označil za cyklisty, kteří se nahoru hrbí a dolů dupou. Měl celkem pravdu, ani tu asertivitu jsme se totiž za 35 let nedokázali naučit. Na pravidla diskuse jsme zapomněli. Za největší hrdinství se pořád pokládá někoho obelhat, okrást, podvést, ošidit, pomýlit. Dané slovo neplatí. Lhát se může. A krást taky. Max Kašparů to vystihl slovy, že jeden student z Asie nás po ročním pobytu zhodnotil: „žijete v zemi, kde nic není hanba“.

Je ale potřeba si říct, kdo za to všechno může. Jsou to politici? Jsou to snad ti z novinářů, kteří nedělají dobře svoji práci? Jsou to ti zlí dezoláti, co se snaží nás zmást mazanými dezinformacemi? Jsou to tihle, oni, nebo snad támhleti?

Nikoli, přátelé, jsme to my všichni, kteří se dobrovolně a z vlastního rozhodnutí distancujeme od politiky a od občanské společnosti. Ať už je náš důvod jakýkoli - lenost, strach, nezájem, nedostatek sil, vůle, času - za to, co kolem sebe dnes a denně vidíme, si můžeme sami. A jestli se nám „to“ nelíbí, tak „to“ asi budeme muset změnit. Jenže, jak říká čínské přísloví, řeči rýži neuvaří. A jak říká přísloví české, bez práce nejsou koláče. A „ono se to samo se to“ nestane.

Takže udělejme pro sebe aspoň první krok. Pojďme se každý sám za sebe upřímně zamyslet a odpovědět si na základní otázky:

Tak schválně, co nám ankety řeknou.

Pokud se ptáte, co mám na myslí tím „reálně něco dělat“, tak mám jednu myšlenku. Zatím ještě nosí plínky, ale obrysy už má docela zřetelné.

Moje představa je pokusit se o obnovu a očištění občanské společnosti tím, že spolu utvoříme nejprve neformální sdružení, později možná politické hnutí a nakonec možná i politickou stranu, postavenou na neporušitelných demokratických pravidlech a na hodnotách hodných člověka 21. století. Jestli to někoho zajímá, tak prototyp už je zveřejněn na adrese dialektika.cz.

Činností tohoto sdružení bude nejprve vytvořit taková pravidla, která budou skutečně a neporušitelně demokratická, a poté pomocí na nich založených demokratických postupů začít vytvářet politický program strany, který nebude snůškou prázdných řečí, ale projevem vůle občanů a vyjádřením jejich priorit.

Zcela určitě jsem naivní idealista, ale nestydím se za to. Jsem připraven na to, že v demokratickém procesu mohou vznikat rozhodnutí, která se mně osobně líbit nebudou. Jsem připraven věnovat osobní čas tomu, abych se něco naučil, abych si něco odpracoval a něco vytvořil. Neočekávám za to nic, než zjištění, že je nás takových víc. Pokud totiž ne, tak se bojím, že nám není pomoci.