Článek
Nejdřív ze všeho chci poděkovat všem, kdo přispěli do diskuse pod minulým článkem. Názoru každého z vás si vážím, i když byl někdy přísný.
V dnešním pokračování si dovolím krátce shrnout podstatu příspěvků z diskuse a stručně zareagovat na to, co v nich zaznělo, a poté zkusím navrhnout další postup směrem k našim lepším společným zítřkům.
A budu se opět těšit na vaše názory projevené v diskusi pod článkem.
Co si můžeme vzít z proběhlé diskuse
Vaše reakce se mi při přečtení seskupují do několika kategorií. První skupina vyjadřuje názory diskutujících na aktuální společenskou situaci a na myšlenky vyjádřené v článku:
- „Všechno je špatně, není nám pomoci, odpor je marný, lidé jsou od základu špatní a sobečtí a nic se jim nechce dělat.“
- „Na co si autore stěžuješ, vždyť se ve skutečnosti máme dobře?“
- „Autor je příliš pesimistický / příliš optimistický / realista / naivní snílek...“
Toto je myslím krásná demonstrace toho, že něco takového, jako objektivní pravda, nejspíš neexistuje, nebo to nejsme schopni najít a popsat. Přinejmenším tedy ne ve společenských vědách. S tím se musíme naučit žít. Zatímco přírodní vědy se mohou opřít o postuláty, axiomy, propracovaný systém vět, důkazů, pozorování a měření, a tím si aspoň trochu (dočasně) zjednodušit další práci, jakmile jde o lidi, společnost, morálku a podobné „měkké“ věci, koncept všeobecné pravdy nám neustále uniká a protéká mezi prsty jako písek.
To není ani dobře, ani špatně, to se jen děje. Berme si z toho poznání, že moje pravda není nutně pravda kohokoli dalšího. Už staří filosofové upozorňovali, že v diskusi se nerodí pravda, jen sjednocuje názor.
Takže znovu - díky za tyhle názory, všechny jsou platné a všem je potřeba věnovat pozornost a respektovat je bez snahy je změnit jinak, než pomocí argumentů.
Další kategorie příspěvků v diskusi byla:
- „Ti, co jsou aktuálně u moci, se jí nevzdají. Jediná možná cesta ke změně je násilná.“
- „Že ty to, prevíte, děláš celé jen proto, aby sis sám urval nějaké to koryto?“
- „Účast v politice zdeformuje a zkorumpuje i světce, který do ní šel s nejčestnějšími úmysly.“
- „Tohle už tu bylo mockrát a všichni vidíme, že to nefunguje.“
- „Politiku ovládají peníze a ti, kdo je mají.“
Já osobně s tímhle vším, tedy krom toho násilí, zcela na základě vlastního mnohaletého pozorování souhlasím! Jinými slovy - stejně jako diskutéři jsem názoru, že přesně toto jsou ta úskalí, na kterých ztroskotalo už nesčetně pokusů o pozitivní změnu, ať byly myšleny jakkoli upřímně a čestně.
A přesně proto se už dlouho trápím s tím, jak to vymyslet, aby výše uvedená rizika byla odstraněna nebo aspoň minimalizována.
Kladu si otázku - je vůbec možné vymyslet takový systém, takovou strukturu, takové procesy, které by i mně samotnému, ač se na jejich vzniku podílím, efektivně znemožnily nechat se koupit, uplatit, opít mocí a slávou, zmanipulovat, zkorumpovat, zahnat do kouta a donutit ke zřeknutí se ideálů a hodnot, které si pracně celý život buduji? Nedělám si vůbec žádné iluze o své morální síle. Jestli ucítím šanci získat nějakou výhodu, upřímně sám sobě neumím slíbit, že se jí nechopím. To je myslím lidská přirozenost. Nebudu se tvářit, že jsem lepší.
Jsme tedy v beznadějné situaci? Nemyslím si.
Člověk je stvoření vybavené jednou neuvěřitelně mocnou zbraní - kritickým rozumem. Můj možná naivní idealismus se tedy projevuje ve víře, že neexistuje žádný společenský problém, který by se nedal pochopit a vyřešit. To, co je jedině potřeba, je správně ho pojmenovat a ujasnit si, jaký stav věcí je jeho řešením.
Hledám tedy způsob, jak vytvořit prostor pro svobodu, právo a demokracii, a jak při tom naopak nevytvořit žádný prostor pro prosazování individuálních zájmů kohokoli. Budeme hledat spolu?
Co navrhuji jako další kroky
Krok č. 1 - zjistit, jestli vůbec existuje dostatečné množství lidí, kteří vidí věci podobně, tzn. takových, kteří se osobně chtějí přičinit o společenskou změnu, ale ne proto, aby z ní pak vytěžili prospěch pro sebe, nýbrž pro skutečné vyšší dobro.
Pokud tomu tak není, pak nemám ani já, ani nikdo jiný žádné právo ukájet si svůj mesiášský komplex a otravovat ostatní svými bludy.
Téma do diskuse: Napadá vás, jak na to? Co je to vlastně dostatečné množství lidí? A jak to lze zjistit?
Krok č. 2 - dát takové lidi nějak dohromady, aby spolu mohli začít vést diskusi o tom, co je správně a kudy z lesa ven.
Toto je v dnešní informační době asi celkem snadno řešitelné - nějaká forma diskusního fóra, později upraveného pro specifické potřeby zapojené skupiny lidí. To, co je trochu složitější, je - kdo to má či nemá moderovat? Jak to strukturovat podle témat? Atd. Navrhuji ale tenhle bod řešit až po vyřešení Kroku 1, aby to nebyla zbytečná práce.
Krok č. 3 - začít vést diskusi, a to nejprve o naprostých základech - hodnotách, definicích pojmů, pravidlech.
Ze všeho nejdřív je podle mého názoru nutné ujasnit si pojmy a shodnout se na hodnotách, kterým se všechno další konání a rozhodování má podřídit.
To je mimochodem něco, co mi dnes chybí - přijímáme zákony, jimiž se snažíme řešit partikulární problémy, které se aktuálně vyskytly, ale zapomínáme se ujistit, že tato dílčí opatření směřují k všeobecně přijatelným hodnotám. Příklad (jen názor autora) - důchodová reforma nemá vůbec řešit kladné saldo důchodového účtu, má řešit to, zda se umíme postarat o lidi, kteří dlouho pracovali a už pracovat nemůžou. Řeší to? To je ale téma na jiný článek a jinou diskusi.
Další úkol je nastavit pravidla tak, aby se zamezilo jevům, na které jste v diskusi sami upozornili - klientelismu, korupci, vzniku mocenských skupin, kupčení s hlasy a vůlí účastníků. Nějaké nápady existují, například se lze inspirovat starověkými demokraciemi, kde byli zástupci lidu (pro náš případ např. straničtí funkcionáři) voleni losem, nikoli hlasováním. Částečně je to rozpracováno ve stanovách na dialektika.cz, ale možná spolu vymyslíme něco lepšího.
Krok 4 - na základě společně pojmenovaných hodnot začít společně tvořit programové prohlášení.
Ať už z toho na konci dne vznikne politická strana, nebo jen petice, otevřený dopis poslancům či vládě, nebo cokoli, takové „programové prohlášení“ by mohlo být strukturovaným a jednoznačným vyjádřením vůle a názoru účastníků na jednotlivé oblasti řízení státu.
Důležité je, že takový dokument vznikne společnou prací, nikoli tak, že ho „někdo“ sesmolí a ostatní odhlasují. Takhle to nebude fungovat. Celé je to o vynaložení koordinovaného úsilí a o spojení znalostí a schopností mnoha lidí s nejrůznější zkušeností.
Závěr k zamyšlení
Kdysi, ještě za hlubokého socialismu, prý existovala iniciativa „pojďme všichni vstoupit do strany a tím z ní udělejme něco, co bude skutečně demokratické“. Naneštěstí si toho prý strana sama všimla a zavedla překážky pro vstup ve formě institutu kandidáta, kterého museli stávající členové odsouhlasit. Ať už to je, či není pravdivá historka, je v tom trocha inspirace.
Pokud se dáme dohromady a dokážeme být jednotní, tak můžeme zcela legální a pokojnou cestou nakonec převzít vládu nad touto zemí už jen tím, že utvoříme demokratickou většinu.
Ale bude to fungovat jedině tehdy, když:
- je to opravdu to, co většina z nás chce, a když
- si nastavíme taková pravidla, která nám znemožní to celé zase znovu pokazit. Součástí demokracie je i přijetí toho, že rozhoduje většina, a i když se mi to nelíbí, rozhodnutí platí. Nemůžu ho změnit jinak, než tak, že se budu snažit přesvědčit ostatní, že udělat to jinak by bylo lepší.
A na úplný závěr si zase dejme jednu anketu pro ty, kdo nechtějí přispět do diskuse, ale rádi by se vyjádřili k článku a k tématu:
