Článek
Tento článek není vědeckou studií, jen názorem a výsledkem pozorování autora. Berte jej tedy prosím tak. Možná vám pomůže, možná vás pobaví, možná ne.
Mít přirozenou autoritu je bezva věc. Spousta záležitostí v životě se díky ní hodně zjednoduší. Lépe se nám prosazuje náš názor, snáze se nám vyjednává, daří se nám bez velké námahy přesvědčovat ostatní o lecčems.
Jak je možné, že ji (přirozenou autoritu) někdo má a někdo nemá?
Nejprve definice. Podle oblíbené Wikipedie slovo autorita (z lat. auctor = tvůrce, činitel; a auctoritas = moc, vliv) označuje buď osobu, jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi, nebo také jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají.
Dále se tamtéž dočtete, že autorita nepoužívá násilí (kde vidíte násilí, tam se nejedná o autoritu). A spoustu dalších zajímavostí, jako rozdíl mezi formální a neformální autoritou atd.
Když mluvím s lidmi, nemohu se zbavit dojmu, že jsme si nějakou záhadou zvykli na myšlenku, že tak zvaná přirozená autorita je něco, co má její nositel jaksi „od přírody“, aniž by se o to jakkoli zasloužil. A my ostatní jsme „to“ do vínku nedostali, takže smůla.
To považuji za hluboký omyl. Zamyslíme-li se nad tím, koho vlastně pokládáme za přirozeného vůdce, můžeme si všimnout několika charakteristických znaků, které se jako vzorec opakují snad u každého, ke komu vzhlížíme.
Při bližším zkoumání a malém zamyšlení zjistíme, že tyhle znaky nejsou žádná magie, ale docela obyčejné návyky, které stačí mít a naše autorita se začne zvyšovat.
Mám štěstí, že jsem pár přirozených vůdců potkal. Ptáte se, které společné znaky jsem u nich vypozoroval?
1) Přirozený vůdce je konzistentní, často až předvídatelný. Umí změnit názor, pokud ho někdo přesvědčí, že je nesprávný. Ale nedělá to většinou třikrát denně, podle toho, jak se zrovna najedl nebo vyspal, nebo co mu proběhlo před očima na sociálních sítích. Ani proto, že mu to přinese okamžitý prospěch. Když takového vůdce lépe poznáte, často můžete jeho odpověď na položenou otázku předem docela dobře odhadnout, protože znáte jeho hodnoty a názory.
2) Přirozený vůdce se hlučně necpe před ostatní. Nepotřebuje to. Jde mu o výsledky a o to, aby vlak dojel do nádraží celý, ne jen lokomotiva a první vagón. Umí tedy krotit svoje ego a nerajtuje na něm jako čert na koze.
3) Šetří slovy. Když něco řekne, vyjadřuje se stručně, přesně a jednoznačně. Přesné vyjadřování a používání správných slov už Sókratés označil za základ moudrosti.
Neodpustím si malou odbočku a příklad: asi tak třikrát denně slyším někoho říkat, že „za komunismu tohle“ a „za komunismu támhleto“. Může mě vzít čert, protože správně by bylo říkat, že tohle a tamhleto bylo „za komunistů“, nikoli za komunismu, a to je sakra rozdíl. Komunismus je krásná a asi nedostižná utopie myšlenkově pramenící už v antice a rozpracovaná velkými filosofy, spočívající v beztřídní společnosti, ve které se každému dostane podle jeho potřeb, nikoli podle jeho zásluh, jak říká předstupeň komunismu - socialismus. To, jak se utopistických myšlenek chytili komunisté ve všemožných „lidově demokratických“ státech, má jen pramálo společného s původními myšlenkami. Píši to ne proto, že bych byl věřící socialista či komunista, ale proto, že jsem přesvědčen, že veškeré spory a nedorozumění mezi lidmi začínají právě u špatně použitých slov.
4) Je asertivní, ale ne agresivní. I to se dá naučit. Asertivního člověka poznáte podle toho, jak říká „ne“. Nebojí se, nestydí se, nemanipuluje a nenechá se manipulovat. Není hrubý, není nezdvořilý, není osobní, nepotřebuje vás zašlapat do bláta. Prostě řekne „ne“ a hotovo. Když vás odmítne, necítíte se špatní. Ani on ne.
5) Nenutí vás číst mezi řádky a domýšlet se, co měl na mysli tím, že něco jen tak záhadně naznačí, ale nevyřkne. A neklade vám logické pasti, aby se pobavil tím, že jste do nich spadli.
Opět odbočka. Otec říká děcku: „Když nesníš oběd, nedostaneš zmrzlinu.“ Dítě oběd dojí. Zmrzlinu ale nedostane. Proč? Protože si stejně jako miliony lidí před ním i po něm naběhlo na jednoduchou matematickou logiku. Řeknete-li někomu, že pokud A, pak B (nesníš oběd, nebude zmrzka), jen málokdo si na první dobrou uvědomí, že tím neříkáte vůbec nic o tom, co bude, pokud ne A (tedy pokud sníš oběd). A už vůbec tím neříkáte, že pokud B, pak také A. Tohle téma velice doporučuji k samostudiu…
6) Vždycky přijímá osobní odpovědnost za svá rozhodnutí. Nikdy se neschovává za druhé. Ví, že chybovat je lidské. A ví, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nebojí se podepsat pod své názory a pod výsledky své práce. (Kratičká odbočka - to by bylo, kdyby se pod každý zákon podepsal konkrétní autor, co?)
Tak co myslíte, je to magie a dar shůry, nebo jsou to všechno jen jednoduché návyky, které si může osvojit kdokoli?
