Článek
Ano, slova naší hymny pokračují popisem vody proudící lučinami. To bylo, dnes je to už jen vzpomínka. Nejenom naše země trpí suchem, voda začíná být celosvětový problém. Ale tato nouze nepřišla ze dne na den. Má tisíce příčin spletených do příběhů a my si jeden můžeme odvyprávět.
Už v 30. letech minulého století napsal prof. Vladimír Úlehla, rostlinný fyziolog evropského formátu, knihu Napojme prameny. Jeho znalostí si povšimli i v USA a pozvali jej na universitu v Arizoně, státem trpícím permanentně suchem. Tam přednášel jak zajistit vodu zemědělským plodinám efektivně – každý druh rostlin má totiž jiné národy na vodu. Nač plýtvat vodou třeba na obilí, když je to stepní rostlina, ale kukuřice či řepa vodu potřebují stále, májí-li vydat úrodu. Dnes je tato metoda realizována především v Izraeli, další suchem a pouštěmi trpící zemi, kde vynalezli tzv. kapkovou závlahu. Ke každé rostlině nebo řádku je zavedena hadice z níž prosakuje vypočtené množství vody. Ale je to pracné, drahé a vyplatí se jen tam, kde se voda musí přivádět zdaleka, kde prakticky neexistují dešťové srážky.
V knize prof.Úlehly bylo řečeno, že žijeme na pomyslné střeše Evropy, voda dešťů stéká od nás jak do Černého moře, tak do Atlantiku či Baltského moře. My nemáme ani velká jezera ani mořský břeh. A byl zde vytýčen úkol pro vodohospodáře, jak zadržovat vodu na Vysočině či na Šumavě a to jak v nádržích, tak především v lesích a mokřadech. Výzkumy prokázaly, že mokřady, ač se mohou zdát pro člověka ztracenou půdou, hrají velice důležitou úlohu pro nížiny vzdálené i sto kilometrů níže po toku řek. Jsou jako houba nasátá vodou a tu pak vydávají uvážlivě. Pomalu ale stále.
Rad pana prof. Úlehly a dobrých vodohospodářů- a že jsme jich měli i ve středověku hodně – však nikdo nedbal a hlavní série omylů jak hospodařit s vodou v krajině začala v době komunistické vlády. Hlavním politickým úkolem těchto vlád laiků a demagogů bylo zcelit pozemky, aby nebylo poznat, kde byly hranice polí původních majitelů. Proto bylo třeba vyklučit keře a stromy, zničit meze. V nejhorší fázi demagogie, hojně živené lobbystickými zájmy, se započalo s meliorací. Do zemědělské půdy byly vkládány keramické trubky, aby rychle odváděly podpovrchovou vodu. Bez ohledu na plodiny, které tam budou pěstovány. Doklady hovoří o milionu kilometrů do země položených trubek v letech 1950 až 1970. Neuvěřitelné číslo s neblahými důsledky!
Za takové konstrukce půdního profilu stačil jeden větší déšť a voda tekla jak z povrchu polí tak později i z ústí trubek. Někdy dokonce zároveň. Voda se tak hrnula z Vysočiny a hor do nížiny a vyvolala nevídané, vlastně dvojnásobné záplavy nasycené bahnem z polí. Naším zlatem, dalo by se říci. Půda je nenahraditelní a ztrácíme ji miliony tun. To co bývalo obvyklé na jaře, a bylo dokonce využíváno, např. Liechtensteinové tak kolem Lednice pěstovali pomocí jarní záplavy tvrdý luh s duby mohutnými jako chrámové sloupy a louky s metr vysokou travou, bylo najednou překvapením i na podzim v době vegetačního klidu. Ve vrcholně nevhodné době. Podzimní voda a jarní několikanásobné záplavy bylo třeba řešit. V tu chvíli přišla další vlna demagogů a přesvědčila komunisty, že je třeba stavět nádrže – nesmyslně v nížině, kde nádrže nedosahují hloubky, která by umožnila uchovat vodu chladnou. To je dnes problém např. Novomlýnských nádrží. A také prý je třeba narovnat toky řek, aby záplavová voda co nejrychleji odtekla z krajiny. Své vykonal i průmyslový rozvoj a využívání organických hnojiv na polích. Do vod se začaly dostávat hojně chemikálie, které z vody v nádržích udělaly téměř jedovaté prostředí. Voda a nadbytek živin, především fosforu a dusíku / rozuměj hnojiv z polí/ jsou nepřátelé čisté vody, kterou potřebujeme. Dokáží změnit vodní tok v zelenou kaši. Hnijící voda je nepoužitelní pro nás, dobytek ani na závlahy.
Ale tím to neskončilo. Zkázu nedávno dovršily požadavky velkých zemědělských korporací, které nasadily kombajny s velkou radlicí a těžké traktory, které se těžko otáčejí a potřebují velké lány aby jejich využití bylo rentabilní. Proto se přestalo také orat. O tom se dnes debatuje veřejně a není třeba to zde rozebírat. Výsledkem však je, že voda z krajiny zmizela úplně. Omezit tyto požadavky korporací společností je velice těžké, naše majetkové uspořádání a vlastnictví půdy je odlišné např. od Francie nebo i Polska a zemí EU. Tam nikdy nedošlo k takovým změnám ve vlastnictví půdy a tím i krajiny, jako u nás. Příkladem může být Gaskoňsko, které máme zafixováno jako zemi sucha a chudých šlechticů jako byli d´Artagnan či Cyrano de Bergerac. Ale dnešní Gaskoňsko je zemí bohatých farmářů, v krajině plné remízků a lesních pásů tvořených tvrdými dřevinami, rybníčků a vodních nádrží. Ve vlastním zájmu udržují farmáři v krajině pořádek i když používají stejné stroje, jako naši agrárníci.
Několik kilometrů pod Brnem je obec Nesvačilka. Zdejší lidé jsou sevřeni mezi lány zemědělské půdy a stávají se vlastně vězni ve svých domovech. Dohodli se, že si postaví kapli, a myšlenku podpořili věřící i nevěřící. Kostelík zde neměli od roku 1715. Farář z blízké vesnice oslovil několik architektů s výzvou vytvořit skromnou kapli odpovídající prostředí. Nabídku přijal 25letý architekt Jan Říčný. Navrhl stavbu, která byla v roce 2025 zařazena na 17. Místo v hodnocení všech nových dřevěných staveb na světě. Je příznačně, že kamenná podezdívka je vytvořena z místního kamene, ale jedle a jasany na konstrukci klenby musely být přivezeny z Vysočiny. Kaple vás, věřící či nevěřící, osloví svoji prostotou a symbolikou lidské mysli, práce a umu. Je to skvost. Oslava architektury a dědictví historie oživené pohledem přítomnosti. Ale sotva vyjdete ze dveří kaple, kde jsou vaše oči vedeny od prostého starého mlýnského kamene, ukrývajícího hostii, vzhůru po konstrukci ke světlu oblohy prosvítající pod zvonem a dopadajícího na podlahu tvořenou jen nepálenou keramickou hlínou, udeří vás do očí jednotvárnost krajiny bez stromů. Vidíte jen strniště a lány vyschlé kukuřice nebo slunečnic. Nic víc. Žádný strom, lesík. Jen suché lány. Za zády máte ukázku lidské inteligence, historie a společného úsilí lidí vesnice Nesvačilka a před sebou kulturní pustinu. Je to kontrast do očí a mysli bijící. Bohužel nemám schopnost popsat ten šokující dojem lépe. Je to silný vjem. Konfrontace.
V krajině kolem ane nemůže být voda, nemá se kde udržet, nemá ani kudy téci. Vodoteče, které jsou v okruhu kilometrů a jsou téměř vyschlé vtékají do Cezavy. To je potůček, spíše přímo vedený kanál, který vtéká nad Židlochovicemi do Svratky.
Tam vás naštěstí uvítá paprsek naděje na promyšlený přístup ke krajině. Místní správa zaplatila a vytvořila nad Židlochovicemi po špatných zkušenostech s hospodařením s vodou, jak ve Vírské tak i Brněnské přehradě za posledních povodní, vodní poldr. Tam v případě vysoké vody napustí bahnem nasáté kubíky vody záplavy. Chrání tak město, ještě nedávno povodněmi proslulé. Je to řešení následné, vysoká voda by přece přes dvě přehrady neměla do nížiny, dle tvrzení vodohospodářů, vůbec přijít! Přesto přichází a zaplavuje obce u koryta Svratky narovnaného podle pravítka a s břehy vydlážděnými kamenem. Kde byly dříve meandry je pole. A bezlesí. Traktor se tam snadno otočí.
Nuže, dokončeme příběh o vodě, jejíž potřebu a krásu tak nádherně popsal Jan Skácel a zhudebnil Jura Pavlica. Vodu, která zvukomalbou krášlí českou hymnu. Nebo nejznámější kompozici B. Smetany, symfonii Mou vlast a v ní Vltavu. V Židlochovicích bydlel syn prof. V.Úlehly, ing Jiří Úlehla. Ač byl vědeckým odpůrcem násilné úpravy řek Dyje, Moravy i Svratky i stavby všech tří Novomlýnských nádrží, využil svých znalostí a navrhl pro zemědělce sytém využívání vody z těchto zdrží na závlahy. Aby šetřil jejich peníze, voda není zadarmo, závlahy byly vypočítané pro různé plodiny a s ohledem na okamžitý stav půdní vody. Stačil jeden telefon agronoma na předpověď. “ Když už se to postaví, ať to má alespoň využití.“ Můžete hádat, jak ten systém zemědělská družstva využila, aby měla větší výnosy, nebo dokonce pěstovala zeleninu.
Jižní Morava je dnes nejsušší oblast České republiky. Rovnání toků a absence promyšlených kaskád spolu s mýcením nemocných lesů vydalo účet. Použít vědu k prospěchu společnosti pro návrh opatření jak zadržet vodu v krajině je jedna věc, realizovat jakýkoliv promyšlený návrh , věc druhá. V této zemi, vždy nejistá. Hlavně že už století víme, co dělat. Ale namísto toho se pomodlíme k Pražskému Jezulátku. Věda počká. O klimatických změnách nemluvě.
Jan Baltus
