Článek
Žili jsme na přelomu devadesátých let trochu jinak, dnes je to také jiné. Ono to také i v budoucnu bude jiné. Život přece nekončí kvůli drobným rodinným rozmíškám…
Otec vzal synovi auto
„Představ si, zaměstnal jsem ve firmě syna. Minulý týden jsem ho vyhodil,“ povzdechl si jeden z úspěšných spolužáků. Měli jsme uši napnuté, aby nám z jednoho rodinného dramatu nic neuteklo. Ovšem nikdo nedovede říct, jestli šlo vůbec o drama nebo ne.
Anketa
Spolužák přišel do kanceláře kolem páté hodiny. Ještě potřeboval vyřídit nějaké maily, aby firma běžela jako na drátkách. Zodpovědnost přece nese za další pětici lidí, za které každý měsíc odvede z jejich mzdy daň do státního rozpočtu, pošle peníze sociálce a na zdravotní pojišťovnu.
„Mladej byl u druhého počítače, tak mu povídám, že by mohl ještě rozeslat nabídky dalším klientům do mailových schránek,“ v tom přišel ten zlom. Jedenadvacetiletý junior se významně podíval na hodinky a řekl tátovi, že je už po 16.00, že má svůj osobní čas a v něm volno.
Výchova byla přecitlivělá…
Spolužák se ovládl. Řekl mu, že když to tak vidí, ať jde domů a už do práce nechodí, a tak se mládenec s veselým hvízdnutím rozeběhl ke dveřím: „Zapomněl jsi tu nechat klíče od auta, to je služební benefit, ne osobní.“
„Stejně rád jezdím tramvají,“ opáčil syn a klíče od Mercedesu donesl na stůl. V tatínkově firmě pracoval půl roku. Před tím vystřídal několik jiných pozic jinde a všude se s ním po krátké době rozloučili.
Dumali jsme tedy kolektivně, kde jsme asi udělali chybu, protože příběhy jiných spolužaček a spolužáků byly jako přes kopírák! Závěr bude asi u každého v drobnostech jiný, ale několik shodných rysů trčelo jako sláma z polobotek.
Místa dovolených na výběr
My když jsme si chtěli vydělat na cokoliv peníze, museli jsme jít pracovat. Sám jsem v období dospívání chodil zametat ulice se svojí sestřenicí, dnes ředitelkou základky v Nymburku. Když nějaká rodina vyjížděla k Balatonu, maďarskému moři, těšila se na výlet celý rok a všichni byli rádi, že u jezera seženou místo pro stan.
Kdo přišel do školy v džínách, byl frajer. Vlastně se dá říct, že i skoro disident, protože mu hrozila poznámka, že nedošel ve slušném oblečení. Tím se myslelo tesilové kalhoty s pukem nebo krimplenové šaty u děvčat.
Děti takto „utiskovaných“ rodičů se narodily do jiných poměrů a z některých „utiskovaných“ vyrostla podnikatelská elita. Aby nikdo z jejich ratolestí nezažil nuzotu, na brigády se moc nemuselo. Potřebuješ peníze? Řekni si, máme jich dost! Kam letos na dovolenou? Tunisko bylo loni, letos půjde o Kanáry… A letí celá rodina!
Každá generace chce něco dokázat. Sama. Je to podstata i každého jedince a přestože každý psycholog řekne, že je důležité děti úkolovat, dnešní padesátníci to možná podcenili. Hodně jsme se věnovali právům dětí a zapomněli jim zdůraznit, že každý řád je složen nejen z práv, ale i povinností. Mají nyní tedy naši dvacetiletí nejvyšší čas, aby na to přišli sami. Neprohloupí ten, kdo z dnešních padesátníků se na stáří zabezpečí, děti se už životem sami nějak protlučou.
