Článek
Čas letí jako bláznivý, jeden rok, druhý rok, první zoubky, společné fotografie a je tu škola. První aktovka, krásná jednička v notýsku od paní učitelky. Na dveře klepe puberta a přichází fáze lehkého vzdoru. Co z tohoto našeho dítěte bude?
Škola pod tlakem
„Když se chlapec narodil, byl jako z cukrkandlu. Měl hned nejhezčí kočárek, ani si toho nevážil,“ přerývavě líčí maminka v terapeutické místnosti. Otec přitakává, moc nemluví. O domácnost se starala žena a on se přece soustředil na zajištění rodiny. To zvládl dokonale!
Trochu vína si mamka otevřela, když šlo dítě do školy. Proč na něj čekat jen tak, když hospodyně uklidí a uvaří? Seděla u počítače a vybírala si jednu věc ke koupi za druhou. Když jich bylo přehršel, rozdala je během třídních schůzek maminkám spolužáků, ať mají také radost ze života.
První trojku přinesl v sedmé třídě: „Je to taky známka, ten učitel je celkem dost na mě zasedlý,“ vysvětlil a maminka šla do školy. Řediteli důrazně vysvětlila, že by se mohl zastavit penězovod peněz na podporu školy. Takto to podle ní dál nejde!
Víkendy dospívající prospal
Osmičku a devítku nějak prolezl. Z ředitele už nebyl kamarád ani známý, ale idiot i podle názoru rodičů, se kterým se před dítětem netajili. Táta pokračoval v zajišťování rodiny a máma jen bezmocně sledovala, jak se dítě vyvíjí.
Anketa
Dvojka z chování v pololetí posledního ročníku základky ukolébanou rodinu zaskočila: „No tak půjde na soukromé gymnázium,“ měl po ruce řešení otec. A místo 5 tisíc kapesného se dítěti rozhodl dávat o pět stovek méně. Chlapec nechápal, proč ho najednou takto týrají a šikanují. Jo, až bude dospělý a bude si moc vydělávat sám, tak jim ukáže!
První rok na střední se ale nevyvedl: „Je to blbá škola. Lepší je nějaký obor, kterým se budu moct živit,“ vysvětlil rodičům, když zjistili, že má 52 neomluvených hodin za pololetí. Vlastně měl pravdu, řekl si táta a zvýšil mu kapesné na 10 tisíc, když je tak rozumný. Víkendy mladý muž prospal.
Dospělý muž potřetí v prváku
„Povídali jste si s ním někdy?“ Zajímalo mě. Na to prý v rodině nebyl čas. Oba dospěláci zděšeně koukali, když přišel poprvé domů opilý. Chtěli mladíka uložit do postele, ale nedal se. Myšlenka na postel ho rozlítila natolik, že třísknul se sklenicí vody o zem a k tomu přidal talířek s buchtou a hrníček na kávu.
Časem zjistili, že když se vyspí, zapálí si ve svém pokojíku. Nejdříve cigaretu, pak trávu. Začal malovat obrázky. Plné děsu a násilí. Když mu táta navrhl, že mu sežene brigádu, se zlou potázal: „Nebudu nikde nikomu dělat kreténa. Ty jsi se snad zbláznil!“ Ruce měl sevřené v pěst.
Vstup do dospělosti oslavil mladík tak, že po něm zůstala doma zašpiněná toaleta od slavnostního oběda. Na ten nepřišel. Přednost dal pohoštění kamarádů ze školy, už třetí, kterou navštěvoval. Tentokrát všichni doufali, že z něj bude zedník. 18 let a je v 1. ročníku.
Měl vždycky všechno a nemá nic. „Aby mohla být léčba závislosti syna úspěšná, musí chtít on sám,“ vysvětluji citlivě. Mají ho rádi a neumí mu pomoci. Zahrnovali ho hmotnými statky, ale zapomněli ho poslat na tábor, aby neprostydl. Možná ho stačilo přihlásit na kroužek, zeptat se ho, co by chtěl, ale nyní už není čas. Pozdě bycha honit. Jen rozhodne-li se k léčbě závislosti sám, může být psychoterapie úspěšná.
