Článek
Čím jsme starší, příjemné představy mizí. Nahrazuje je pocit, že už toho mnoho nestihneme. Síly ubývají, ale člověk žije dál. Sem tam něčemu nerozumí a už je pohodlný. Říká si, že to přece ke svému životu nepotřebuje. Změnit to lze, pokud člověk chce!
První lásky
Nejvíce se asi těšíme do školy. Konečně budeme mít svoji tašku a nějaké to malé soukromí. Ve třídě svoji židličku v lavici a doma nejspíš pracovní kout jenom pro naše knížky. Ty si také budeme moci přečíst sami. Dokonce počítat se neučíme!
Anketa
Pak přijde první láska. Zatím pocitová, blížící se spíše k náklonnosti, ale i ta je fajn. Když se na nás usměje protějšek, jdeme domů plni vnitřního uspokojení. Do vysvědčení je sice ještě daleko, ale pro život máme jasno! S ní/ním by stálo za to žít.
Časem přichází vztahy složitější, přece jen nás formuje nějaký kolektiv. Pokud je vše v pohodě, hrdě jdeme dál. Jsme přiměřeně oblíbení ve škole a už dokážeme také říci ono kouzelné Mám tě rád/a.
Rozvodem se riskuje
No a najednou se všichni rozutečou a je vše jinak. Střední škola už je o fous významnější. Připraví člověka do života. Nebo měla by. Někdo pak své práci zůstane věrný po celý život, jiný si mládí prodlouží dalším studiem.
I vztahy opouští svůj mělký tok a stávají se hlubšími. Mnozí se rozhodnou vykročit do života ve sdílené domácnosti, jinému vyhovuje samota, pár lidí zůstane u rodičů. Kdo je šikovný, udělá si řidičák a koupí první auto.
Jako kdyby zasadil strom, pak už je čekání na první dítě. Buď to vyjde nebo nevyjde. Kdo se dostane na scestí, třeba křížku se zákonem, ještě si odpyká svůj trest a může kráčet životem dál. Prostě na rozdíl od moudřejších trochu blbnul. Kdo se rozvede, riskuje.
Pozdě bycha honit
Ve středním věku to je už jiná. Bavíme se na srazech spolužáků ze školy a už tolik nehoníme triko jako dříve. Pohodička, klídek. Jen když se stane opravdu něco vážného, dovede nás to zvednout ze židle a přemýšlíme, kde se vytratila rozbouřenost mládí.
Jako rodiče můžeme zažívat první krůčky dětí a klepat si na čelo, když vidíme, co dělají. Vytěsněno máme z hlavy, že to samé si říkali rodiče o nás! Ti mají své problémy a my se o ně snažíme pečovat. Jejich šediny nám mohou trochu nahánět hrůzu.
A najednou je máme my, děti jsou na střední a nám se blbě shání práce, když firma náhodou skončí. Celý život jsme v ní nechali a takto to dopadne, říkáme si. Nikdo na nikoho nečeká a my si lehce vyčítáme, proč jsme si před x lety nezvolili jiný způsob života. Pozdě bycha honit!
Všechno bylo tak trochu jasné a najednou nic. Vyrážíme na pohřby kamarádů a příbuzných, začínáme sami navštěvovat lékaře se svými bolístky. A přichází strach z toho, kdy a jak se vše dotkne nás. Z letargie nás už nedostane kolotoč na matějské a ani telefon, když zazvoní. Prostředkem může být naše fantazie. Není to pravý čas na splnění snů? Jazyky, četba, psaní, malování. I odcházení může být důstojné!
https://www.mpsv.cz/seniori-a-politika-starnuti
