Článek
Svoji první návštěvu už si nepamatuji, znám jí jen z vyprávění. Prý jsem byl ze všeho vykulený, chvilku jsem plakal, ale uklidnila mě houpačka ve tvaru lodičky. Nahoru, dolů. Rytmický pohyb se mně prostě líbil.
Sniper s růží
Pak dlouho nic, i když jsem prý byl také. Jen si prostě nepamatuji. Nějaké vzpomínky mně tanou na mysli jen s tím, jak jsem dostával od babičky dvě koruny do kina a když na pouť, tak snad desetikorunu. Fascinoval mě mikrocirkus, na který byli procházející lákáni prostřednictvím hada, kterého si mohl jeden z diváků nechat omotat kolem krku během vystoupení v šapitó. Vždycky jsem se chtěl přihlásit, ale nikdy jsem nezvedl ruku.
Opět střih, pak jsem ale už chodil na brigády. O víkendech jsem pracoval jako metař a když mně skončila směna a já dostal padesátikorunu na ruku, sedl jsem na tramvaj a dojel na Výstaviště. Tam už si jasně vybavuji Staročeskou střelnici, která byla mým oblíbeným místem. Sem tam růže. Připadal jsem si jako voják z povolání, rozený sniper.
Pevné body pro duševní zdraví
Doba temna zmizela a já zíral v 18 na centrifugu! Dokonce jsem i letěl, málem jsem přišel o žaludek. No, byl jsem asi odvážný…
Letos už Staročeská střelnice nebyla, asi se rozpadla. Ovšem Strašidelný zámek přečkal věky! Stačila mně cukrová vata a ještě nyní je mně lehce těžko u žaludku. Hezké počasí mě prostě vylákalo. Letos popadesáté!
Mít tradici přispívá k duševní vyrovnanosti. Nemusí jít o státní svátek, může být i takto soukromá. Je to jako uzlík v životě. Jistý bod. I v rámci psychoterapie každému radím, pokud pevný bod nemá, ať si ho vytvoří. Kdo má o co se v životě opřít a opírá se, nevědomky sám pro sebe vytváří preventivní program před nepohodou.
