Článek
Je tomu skoro 20 let, co šla moje maminka do důchodu. Už jí moc neposlouchám, můj věk překročil tehdy třicítku. Nabídl jsem se, že ji ve starobním důchodu budu podporovat.
Perou a žehlí
„Mohl bych ti dávat každý měsíc třeba tisícikorunu, abys si ji šetřila a každý rok jela na dovolenou,“ napadlo mě. „Děkuji, jsi hodný, ale já nic nepotřebuji,“ nastavilo hranice, které se těžko překračují.
Anketa
„Tak ti budu dávat tisícovky dvě, když mně budeš prát a žehlit,“ zachraňoval jsem situaci důstojně. „To je lepší nápad. Tak jo, voz mně prádlo jednou týdně a já ti ho vždycky připravím,“ zachránilo moji situaci.
Vlastně jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Máti byla ráda, že si přivydělá a já se nemusel učit žehlit a prát. Domácnost si tak udržuji bez pračky a nepotřebuji ani žehličku, přitom jako vandrák nechodím.
Vědí, co je dobré
Časem se k tomu přidala pravidelná platba telefonu jako pozornost k narozeninám a z ní se stala trvalá záležitost. Když si často voláme, proč by zrovna moji rodiče měli utrácet za telefonní poplatky? Vzal jsem si tedy smlouvy od obou k sobě do portmonky a u operátora je převedl.
I tak šetří. Když k nim přijdu domů na návštěvu a chci si lehnout do dětského pokoje, není vytopený: „Na co bysme fajrovali, když tu nikdo není?“ Chci si třeba na chvíli lehnout a nemohu ani do pyžama, abych za chvíli neměl omrzlá ústa a rampouch na nose.
To samé lednice. Otevřu ji – a nic. Nebo skoro nic. Tak se snažím vždycky něco přivézt, aby si to vzali nebo i ochutnali, pokud jde o nějakou novou lahůdku. Nakupují totiž potraviny tak na jeden nebo dva dny dopředu. A stále stejné věci: „My už víme, co je dobré.“
Pětačtyřicátník chtěl chalupu
Časem se ke mně přidala sestra, a tak vrší jednu korunu za druhou. Dlouho nám vrtalo hlavou, za co vlastně utrácí ti naši rodiče, když stále nemají. A pak nám to došlo, kruh se nám uzavírá. Náš skoro pětačtyřicetiletý nejmladší bratr má přece skoro ročního chlapečka…
Kdo se moc ptá, moc se dozví, a tak se neptáme. Je přece věcí rodičů, co a jak se svými penězi dělají. Oni se nás také neptají! Do jejich světa se vměstnáváme jen chvílemi a občas. Když potřebují opravit telefon nebo máme pocit, že se věci ubírají směrem, který by nemusel být pro ně výhodný.
„Maminko, já jsem tak smutný. Ty jsi dala Ivance garsonku a Honzíkovi 400 tisíc, oni mají bydlení a já nic. Nebylo by spravedlivé, kdybych já dostal chalupu?“ Napadlo našeho benjamínka loni. Tak jsme řekli, že podle nás stačí kočárek a oblečení pro malého. Už nevím, kolik stála sestřina garsonka před čtvrt stoletím, ale asi nic moc a já si za 400 tisíc mohl pořídit před 20 lety v Praze garáž. Na zbytek jsme si v životě museli našetřit ze svého.
V každé rodině to je jinak. Jak si kdo ustele, tak si lehne, říká se. Člověk by však měl mít soudnost a nechtít vysát z blízkých každou korunu, kterou vidí. Že se to občas stává, o tom ví své i osmdesátiletí důchodci, kteří darovali dům své dceři: Ta si vzala úvěr, který rozfrcala a neplatila, a tak barák skončil v dražbě. Připravila tak vlastní rodiče o střechu nad hlavou a ty po Velikonocích čeká vystěhování exekutorem.
