Článek
Americké národní parky obdivují návštěvníci z USA i zbytku světa už desetiletí. První polovinu své existence však mnoho parků omezovalo vstup Afroameričanům, nebo jim poskytovaly podřadné segregované vybavení a zařízení. I to je historie amerických národních parků.
Ochrana přírody a zdraví rasy
Nejdřív kontext: USA ve druhé polovině 19. století dokončily objevování kontinentu, jehož východní a západní pobřeží v roce 1869 propojila železnice. Nebylo už tedy kam migrovat a některé americké osobnosti vize přelidněnosti měst (hlavně imigranty a černochy) a ničení životního prostředí děsila.
Společně se strachem přišla romantizace divočiny, z níž v předchozích dekádách osadníci vyhnali miliony původních obyvatel kontinentu. Ochrana divočiny, respektive vytvoření chráněných parků, se navíc propojila se vznikajícím eugenickým hnutím. Rekreace měla vést k posílení (zdraví) národa.
Tyto vize sdílel první ředitel Správy amerických lesů, Gifford Pinchot. Madison Grant, který pomáhal vytvořit parky Everglades na Floridě, Denali na Aljašce, Olympic ve Washingtonu nebo Yellowstone, napsal slavnou knihu The Passing of the Great Race, kterou Hitler považoval prakticky za Bibli.
V ochraně přírody a založení národních parků se angažoval i prezident Theodore Roosevelt, který se s Grantem přátelil a měl za to, že horalství, výlety do přírody a pobyt v divočině zocelí čím dál více změkčilé Američany. Jenže zocelení se nemělo týkat černochů, imigrantů, Hispánců ani Indiánů.
Národní parky a rasová segregace
Postoje zakladatelů parků se totiž propojily se segregačními zákony. Když tak v roce 1916 vznikla federální Správa parků a začaly vznikat národní parky po celé zemi, tento úřad se nerozpakoval vyhovět segregačním zákonům v jižanských státech. Parky se staly privilegiem výlučně pro bílé.
Hispánci měli například v Texasu vstup do státních parků zakázán. Ale černoši měli zákaz vstupu do státy provozovaných parků prakticky všude na jihu USA. Například k roku 1952 existovalo v USA na 180 parků pro bělochy v 9 jižních státech, ale pouze 12 parků pro černochy. Za rekreací tak museli cestovat stovky mil, často vlaky, kde musel sedět v segregovaných, špinavých a nepohodlných vozech.
Teprve ve 30. letech začala federální Správa parků budovat segregovaná zařízení pro černochy ve vybraných lokalitách v národních (nikoli státních) parcích. Stejně jako u jiných veřejných prostor na jihu USA byly parky rozděleny na bělošské a černošské prostory. Ty se často nacházely v okrajových částech parků.
Černoši nesměli vstoupit do bělošských, kvalitněji zařízených a pěknějších částí parků. Měli umožněný vstup, ale omezený pohyb, zažívali diskriminační chování ze strany bílých zaměstnanců parků a samozřejmě měli zcela odlišný zážitek z rekreace a výletů do jinak obdivuhodných krás americké přírody.
Pomohla desegregace?
Oficiálně došlo k rasové desegregaci parků „už“ v roce 1945, ale reálně až v polovině 60. let. Některé státy – podobně jako u škol – reagovaly na rasovou integraci zavřením parků nebo ignorováním rozhodnutí soudů či příkazů nadřízených úřadů. Raději žádný park, než do něj vpustit černochy.
Počet černošských návštěvníků národních a státních parků se tak navzdory oficiální rasové integraci radikálně nezvýšil a odborníci upozorňují, že i proto je dodnes v parcích nízká návštěvnost černochů a z dalších etnických skupin. Pro udržení obliby parků a prodeje předmětů, parkování či ubytování, z nichž se částečně provoz parků hradí, je přísun nových turistů životně důležitý. Diverzita ale logicky chybí i mezi zaměstnanci parků.
Poslední věc: paradoxně většinu infrastruktury a vybavení zejména v jižanských parcích ve 30. a 40. letech budovali černošští dělníci v rámci Civilian Conservation Corps. Ale jako návštěvníci (si) jich nesměli následně (vy)užít.
Odkazy na zdroje:
