Článek
Jana Maláčová, nová předsedkyně SOCDEM, opakovaně hlásá, že se chce v „koalici proti ožebračování lidí“ spojovat mimo jiné s komunistkou Konečnou, kterou považuje za klíčového hráče na levicovém politickém spektru. Snad nejsem jediný, kdo si na bídu materiální i morální v dobách, kdy tu ještě komunisté neomezeně vládli, pamatuje.
Často se dnes pracuje s myšlenkou, že „dnešní“ komunisté nejsou ti stejní komunisté, kteří tu vládli před pětatřiceti lety. Jistě, doba se posouvá, mění se prostředí, tváře i způsoby komunikace, ale skutečnost, že komunismus je zločinecká ideologie, je zkrátka fakt. To se nedá okecat nebo změkčit vývojem času.
Byť jsem v té době „pouze“ chodil do školy, celkem zřetelně si vzpomínám na společenskou atmosféru, kterou zde svým působením komunisté nastolili a která prakticky ovlivňovala každodenní život každého z nás.
Přirovnávat současnou dobu k praktikám té minulé je nehorázné
Jak je úsměvné, když komunisté mluví (například jako Kateřina Konečná v souvislosti s omezením svého účtu na sociální síti) o vládních cenzorech. Jistě si vzpomínáte, jak v době komunismu byly striktně filtrovány zprávy, které směřovaly do společnosti prostřednictvím tehdejších médií? Nebo na to, jak mizely z veřejného života známé osobnosti, které se znelíbily? Nebo jak se každá divadelní hra nebo nová písnička musela nechat schválit komisí? A jak na určitých místech směli pracovat jen prověření nezávadní lidé?
Asi ještě horší bylo, že tehdejší doba dohnala i samotné lidi k autocenzuře. Dávali si totiž pozor na to, co a před kým řeknou. Jinak se mluvilo doma, jinak v práci či v hospodě. Když dítě ve škole řeklo něco, co slyšelo doma, zvaly si soudružky učitelky rodiče a promluvily jim do duše.
Slušného člověka může napadnout pouze jediná otázka, když slyší milovníky komunismu a minulé doby mluvit o současné cenzuře a nedemokratické společnosti: „Kde sakra berou tu nekonečnou drzost?!“
Pokroucená společnost jako nastolený standard
Často od nostalgických pamětníků i novodobých zapálených proletářů slýcháme, že „dřív bylo všechno zadarmo“, konkrétně třeba vzdělání nebo zdravotnictví. Když vynecháme, že ve zdravotnictví toho zadarmo (resp. v rámci pojištění, které si platíme) je velká část i dnes a že vzdělání je především investicí do naší budoucnosti (takže bychom za něj měli být rádi a s radostí si za něj zaplatit i daleko více než dnes), připomeňme si, jak to bylo doopravdy.
Byť v době komunismu jsme v ordinacích obvykle za nic oficiálně nedopláceli, museli jsme často nosit láhve doktorům a pytlíky kafe sestrám za to, abychom se do té ordinace vůbec dostali, nebo abychom na vyšetření, operaci nebo zkušenějšího doktora nečekali půl roku. Není lepší si něco doplatit a připadat si více jako zákazník než jako zoufalec, který se musí doprošovat?
No a to vzdělání, které bylo zadarmo, bylo opravdu pro každého? Co když měl talentovaný student nějaký kádrový problém nebo soudružka učitelka napsala špatný posudek? Na to, aby žák a potažmo student neměl možnost rozvíjet se podle svého, stačilo mít v rodině někoho „společensky závadného“.
V té souvislosti mi vytanula vzpomínka, kterou jsem ani po více jak pětatřiceti letech nevytěsnil. Byla to třetí třída základní školy, ve které jednou během vyučování najednou soudružka učitelka třídní vyrazila před lavici jednoho spolužáka, chytla ho za vlasy, čímž ho zvedla z lavice a začala s ním cloumat a rozhořčeně pravila: „Ty kriple vodpornej, tak tvůj fotr prej zdrhnul do Západního Německa!“ Ve třetí třídě základní školy bývá dětem obvykle devět let…
„Každej měl práci.“
Za veliký benefit minulé doby spousta pamětníků pokládá skutečnost, že každý měl práci. Ono to bylo ve skutečnosti jinak: každý musel pracovat. Kdyby neměl v občance razítko od zaměstnavatele, vlastně by páchal trestný čin příživnictví.
Ač tato myšlenka sama o sobě je zrůdná, tak „každej“ neměl práci, jakou by chtěl dělat nebo jaká by odpovídala jeho talentu a schopnostem. Opět tu bylo kádrování, schvalování a strach „kádrově si to nepolepit“ ve chvíli, kdy člověk nějakého postu dosáhl. A pak tu byli ti „závadní“ občané, kteří měli někoho z rodiny v kriminále nebo se třeba do „špatné“ rodiny narodili, a kvůli tomu neměli šanci na žádnou pořádnou práci.
Nicméně argument, že „každej měl práci“, se stalo zvykem používat v souvislosti s tím, že dnešní zlí kapitalisté mohou nebohého zaměstnance propustit. To by se dříve nestalo. Krom toho nedává žádný logický ani ekonomický smysl, aby někdo, kdo je jednou zaměstnán, měl mít doživotní bianco šek na mzdu - bez ohledu na to, jak pracuje, zda je stále potřeba nebo zda je loajální. Tohle vyznívá až hloupě v době, kdy je v naší zemi prakticky nulová nezaměstnanost.
Ano, už několik let je to tak, že každý, kdo je zdravý a pracovat chce, může zítra nastoupit. Poptávka po pracovní síle je daleko větší než nabídka. A jsme zpět u vzdělání – kdo nelituje času a prostředků, které do své kvalifikace investuje, může si zajistit kvalitní a dobrý život, protože zkrátka u nás se snaživý člověk dobře uživí.
Žijeme výrazně levněji než v komunismu
A tím se pomalu dostáváme od bídy morální a společenské k bídě materiální, ve které jsme museli v komunistických letech žít. K oné drahotě - ať ji budeme nazývat „Fialova“, „Babišova“ nebo kohokoli jiného, kdo může v této zemi zastávat významnou politickou funkci -bychom si měli říci dvě důležitá čísla: průměrná mzda v posledním roce komunistické vlády byla 3 170 Kčs, průměrná mzda dnes, v roce 2024, činí 44 943 Kč.
Až budeme žehrat na drahotu a s láskou vzpomínat na ty minulé krásné zlaté časy, řekněme si, že v současné době bereme (pro zjednodušení po zaokrouhlení dolů) čtrnáctinásobek toho co ke konci komunistické éry. Zkoušeli jste si někdy komunistické ceny tímto kvocientem vynásobit?
Kostka másla by dnes měla stát 140 Kč (ne těch současných 45-65 Kč), 1 vejce 19,60 Kč (asi je úplně jedno, jestli ho dnes koupíte za 3 nebo 6 Kč), legendární Babišův gumový rohlík za původních 0,30 Kčs by dnes měl stát 4,20 Kč (a pokud i těch současných 2,70 Kč Babiš považuje za extrém, může ho jako největší výrobce rohlíků v zemi zlevnit, neboť ceny surovin i energií se poslední dobou slušně stabilizovaly).
Odhlédněme od toho, že v těchto dnech máme nejlevnější benzín široko daleko, kdyby měl stát v reálných penězích jako „za komunistů“, neplatili bychom u pumpy současných 33-36 Kč, ale rovných 112 Kč za litr. A zatímco reálná mzda stoupla 14tinásobně, cena lahvového plzeňského piva zhruba 5tinásobně.
Těžko dostupné bydlení tehdy i dnes
Často se argumentuje cenami bydlení, které v dnešních dnech skutečně obnáší částky, jež jsou zvláště pro mladé lidi těžko dostupné. Je to problém, který je potřeba rozumně řešit. Nicméně bydlet nebylo automatické ani v časech minulých. Sice se byty přidělovaly, ale čekání na tento zázrak se počítalo na mnoho dlouhých let. Zatímco dnes je řešení vlastního bydlení otázkou často celoživotního závazku, dříve to bylo o naději, úplatcích a kádrovém profilu. Nechám na každém, ať si vyhodnotí, co je pro něj lepší.
Pokud si však svůj domov chceme v dnešní době zařídit, nebudeme k tomu potřebovat protekci v Elektru nebo Domě nábytku, můžeme si své bydlení vybavit prakticky ze dne na den a za částky mnohdy nižší než v době minulé, o reálných penězích nemluvě. Obyčejný, ale i nadstandardní televizor, pračku, nábytek či automobil dnes pořídíme levněji a bez úplatků, aniž bychom na takový nákup museli šetřit měsíce, nebo se na něj skládalo celé příbuzenstvo.
Máme se dobře
Paní Maláčová, dnešní doba není ideální, jako nebyla žádná v historii lidstva a pravděpodobně ideální jen tak nebude, ať budete „vládnout“ vy, nebo kdokoli jiný. Co si však můžeme říci s naprostou jistotou je, že se my Češi máme dobře. Máme se výrazně lépe než většina obyvatel světa a máme se výrazně lépe než v dobách, kdy v naší zemi vládla pouze jedna strana.
Pokud dochází k ekonomickým výkyvům, ať již jsou způsobeny politickým rozhodnutím nebo (často) celosvětovým vlivem (způsobeným něčím, co nemůžeme ovlivnit – např. válečným konfliktem, sezonní neúrodou, výpadkem nějaké suroviny), nejsou tyto vlivy tak výrazné, abychom se na jejich základě položili. A je nemravné je nazývat cíleným ožebračováním, které řídí nějaká vláda.
Každý nemůže být nejšťastnějším člověkem na světě, ale do jisté míry se může na svém štěstí a spokojenosti aktivně podílet. A to je výhra, kterou nám dává současná doba. Ta doba, která je pro milovníky a propagátory komunistické myšlenky tak cizí.
Uvědomte si, prosím, že i náš neideální svět je na hony vzdálený tomu světu, ke kterému vzhlíží vámi adorovaná Kateřina Konečná. Ač jsem nikdy nebyl voličem levicových stran, uvědomuji si, že rozumná levice má na politické mapě důležité místo. Spolčovat se s komunisty však není ani rozumné, ani morální.
