Článek
Dnešní svátek mám spojený především se vznikem samostatného Československa. A také s lidmi, kteří jeho výročí připomínali v době, kdy za to hrozilo vězení nebo smrt. Při protinacistických demonstracích 28. října 1939 byl zabit dělník Václav Sedláček a postřelen student Jan Opletal, který zranění podlehl 11. listopadu. Jejich odvaha si zaslouží připomínku stejně jako samotný vznik republiky.
Na 28. říjen připadá také výročí slavnostního vyhlášení rozsáhlého znárodnění v roce 1945. To považuji za podstatně méně slavnou kapitolu našich dějin. Beneš podepsal příslušné čtyři dekrety 24. října. Týkaly se dolů a průmyslových podniků, části potravinářství, akciových bank a soukromých pojišťoven. S 28. říjnem se spojilo jejich manifestační vyhlášení a komunistický režim potom z výročí vzniku republiky udělal především Den znárodnění. Dobová důvodová zpráva tuto změnu významu svátku popisuje zcela otevřeně.
Bylo by pohodlné připsat všechno samotným komunistům. Jenže odpovědnost byla širší. Významnou roli při přípravě znárodnění měl sociálnědemokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman. O rozsahu a způsobu provedení se vedly spory, výsledný postup ale přijala vláda Národní fronty a podepsal prezident. Jak připomínají historici v příspěvcích k první vlně znárodňování, také Beneš původně počítal s postupnějším řešením. Nakonec ustoupil. To podle mě jeho odpovědnost spíše rozšiřuje: poválečný hospodářský převrat umožnili i lidé, kteří se považovali za demokraty.
Majetek převzal stát. Komunisté však dokázali tuto změnu využít k posilování vlastní moci. Historik Michal Pehr v pořadu Historie.cs o znárodnění uvedl, že se jim podařilo prosadit své lidi, případně lidi, kteří se k nim přihlásili, do většiny znárodněných podniků. Upozornil také na finanční příspěvky jejich ředitelů do stranické pokladny. Za slovy o majetku všeho lidu tak vznikala velmi konkrétní politická výhoda. Právě zde vidím zásadní problém: převzetí hospodářství státem usnadnilo straně usilující o mocenský monopol získat zároveň vliv na zaměstnání, kariéry a peníze.
Samotné znárodnění samozřejmě není důkazem, že někdo chtěl zavést komunistickou diktaturu. Po válce zestátňovala průmysl i demokratická Británie. Československo však současně omezovalo politickou soutěž na strany Národní fronty. Poválečné uspořádání spojovalo hospodářské reformy s omezením stranického a svobodného života, jak shrnuje také historik Pehr ve své práci o letech 1945–1946. V takovém prostředí mělo soustředění hospodářské moci v rukou státu jiný význam. Demokraté pomáhali budovat systém, jehož slabin komunisté dokázali využít.
Benešovy zásluhy o vznik Československa i jeho roli v zahraničním odboji za druhé světové války uznávám. Právě proto mi vadí, když se z něj dělá postava, u níž je kritika téměř nepatřičná. V září 1938 nesl spoluodpovědnost za přijetí mnichovského diktátu. Vláda jej přijala na jeho návrh. Rozhodoval pod obrovským tlakem, po selhání západních mocností, a nemáme poctivou odpověď na otázku, jak by dopadla osamocená válka s Německem. To všechno musíme brát vážně. Stejně tak ale můžeme hodnotit jeho rozhodnutí a jejich následky.
U poválečné politiky je výmluva na okolnosti ještě méně přesvědčivá. Mnichovská zkušenost pomáhá vysvětlit Benešovu nedůvěru k Západu a orientaci na Sovětský svaz. Nezbavuje ho však odpovědnosti za vlastní úsudek. Už v roce 1943 uzavřel v Moskvě novou smlouvu se Sovětským svazem a jednal s komunistickým exilem o poválečné podobě státu. Podpisy pod znárodňovacími dekrety v roce 1945 potom patřily k jeho skutečným politickým rozhodnutím. Nemůžeme je zpětně vysvětlit jen slabostí nemocného prezidenta z února 1948.
Dne 25. února 1948 Beneš pod komunistickým nátlakem přijal demise demokratických ministrů a umožnil Gottwaldovi doplnit vládu. Byl už vážně nemocný. Později odmítl podepsat novou ústavu a abdikoval, jak připomíná jeho životopis v Národním archivu. Ani proto bych netvrdil, že si komunistickou diktaturu přál. Považuji ho ale za politika, který komunisty a možnost dohody s nimi fatálně špatně odhadl. Dnešní svátek je příležitostí ocenit jeho zásluhy a současně pojmenovat jeho selhání. Úcta k republice přece nevyžaduje nekritickou úctu ke všem rozhodnutím jejích zakladatelů.
