Článek
Rusko zatím nebylo vojensky poraženo. Stále okupuje přibližně pětinu ukrajinského území, disponuje obrovskou armádou a každý týden zabíjí Ukrajince raketami a drony. Přesto je stále těžší přehlížet, že válku v jejím původním strategickém smyslu už prohrálo. Po více než čtyřech letech nedokázalo Ukrajinu podrobit, svrhnout její vedení ani ovládnout dokonce všechna čtyři území, která si na papíře připojilo. Putin dnes za podmínku ukončení války označuje úplné obsazení Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti. Ani tohoto výrazně omezenějšího cíle však Rusko nedosáhlo a jeho postup zůstává velmi pomalý.
Nejnázorněji se ruská porážka neukazuje na mapách fronty, ale na Krymu. Z území, jehož anexe měla být symbolem Putinovy síly, se stává logisticky zranitelný ostrov. Ruskem dosazený správce Krymu Sergej Aksjonov 8. července přiznal, že palivová a energetická situace zůstává „napjatá“ a že v některých dnech nebude palivo vůbec dostupné ve volném prodeji. Část poloostrova zažívá výpadky elektřiny a Sevastopol podle místní okupační správy dostává v průměru pouze třetinu běžné denní potřeby paliv. Cena benzinu v Sevastopolu vzrostla během jediného týdne o 30 procent.
Ironie je téměř dokonalá. Země, která patří mezi největší producenty a vývozce ropy na světě, omezuje prodej pohonných hmot, dováží benzin z Indie a Kazachstánu a 8. července zakázala vývoz nafty, aby vůbec stabilizovala domácí trh. Vývoz ruské nafty a plynového oleje se v červnu meziročně propadl o 46 procent. Kreml nejprve tvrdil, že jde jen o místní logistické potíže. Nyní už Putin i vicepremiér Alexandr Novak veřejně přiznávají nedostatek, obavy občanů a potřebu mimořádných opatření.
Palivová krize navíc přichází ve chvíli, kdy zemědělci potřebují dostat do polí kombajny. Reuters informoval o obavách ruských farmářů, že bez nafty nedokážou sklidit část úrody. Závažnost problému nepřímo potvrdil i Putin, když zdůraznil, že je nutné přednostně zásobovat zemědělství, „protože na tom závisí sklizeň“. Rusko sice není agrární ekonomikou: zemědělství, lesnictví a rybolov tvořily v roce 2025 přibližně 3,1 procenta HDP a v zemědělství pracovalo asi 5,1 procenta zaměstnaných. Potraviny a zemědělské suroviny však v roce 2025 vynesly Rusku 40,9 miliardy dolarů, tedy téměř desetinu veškerého vývozu zboží. Propad sklizně by proto znamenal dražší potraviny, nižší exportní příjmy a další tlak na venkovské regiony.
A krize už proniká i skrz propagandistickou clonu. Rusové si vytvářejí mapy čerpacích stanic, sdílejí informace o tom, kde lze ještě tankovat, a tráví ve frontách celé hodiny. Vyhledávání návodu, jak přečerpat benzin z cizí nádrže, se během měsíce zvýšilo z necelých sedmi set na více než devět tisíc. V některých regionech byly kvůli nedostatku paliva omezeny autobusové linky či svoz odpadu. Gallup zjistil, že 60 procent Rusů považuje hospodářskou situaci ve svém okolí za zhoršující se – nejpesimističtější hodnocení za nejméně dvacet let. Podle Levada Centra klesla Putinova popularita v červnu na 74 procent, nejníže od začátku války, a jen přibližně polovina dotázaných měla za to, že se země ubírá správným směrem. V diktatuře to ještě neznamená povstání. Znamená to ale konec představy, že se obyčejných Rusů válka netýká.
Co tedy Kremlu zbývá? Jednou z možností je nová masová mobilizace. Ta by mohla dodat další vojáky, ale nevytvoří nové rafinerie, neochrání sklady, nenahradí techniku a nevyřeší přetíženou logistiku. Především by definitivně zrušila nepsanou smlouvu, na níž Putinův režim dlouho stál: občané nebudou mluvit do politiky a stát nechá většinu z nich žít relativně normální život. Fronta u čerpací stanice je nepříjemná. Povolávací rozkaz pro syna nebo otce je něco úplně jiného. Zprávy nezávislých ruských médií o úvahách nad další mobilizací proto počítají s možným oznámením až po zářijových parlamentních volbách. Samotný Kreml ještě v březnu tvrdil, že mobilizace není na pořadu dne. To nevypadá jako projev sebevědomí, ale jako strach z politických následků.
Druhou možností, o níž sní část ruských fanatiků, je jaderná eskalace. Ani ta by ovšem Rusku automaticky nepřinesla vítězství. Jaderná zbraň neumí obsadit města, držet území ani přinutit miliony Ukrajinců, aby přijali ruskou nadvládu. Zato by z Ruska udělala první stát od roku 1945, který použil jadernou zbraň ve válce. Čína ještě v únoru 2026 zopakovala, že jaderné zbraně nesmějí být použity a jaderná válka nesmí být vedena. Stejný postoj už Rusku sdělila Indie a OSN označuje i takzvané taktické použití jaderných zbraní za naprosto nepřijatelné. Tvrdit, že by se proti Rusku zcela jistě obrátil „celý svět“, by bylo příliš kategorické. Je však téměř jisté, že by Moskva riskovala ztrátu posledních partnerů, na nichž je dnes hospodářsky i diplomaticky závislá.
Rusko tedy stále může zabíjet, ničit a válku prodlužovat. Může dobýt další vesnice a možná i města. To ale není totéž jako vítězství. Velmoc, která chtěla během několika dní rozhodnout o budoucnosti sousední země, po více než čtyřech letech dováží benzin, omezuje vlastní občany, bojí se mobilizace a sleduje, zda bude mít dost nafty na sklizeň. Válka, která měla obnovit ruské impérium, začíná požírat samotné Rusko. Otázkou už možná není, zda Kreml strategicky prohrál. Otázkou je, kolik dalších lidí musí zemřít, než si to někdo nahoře dovolí přiznat.
