Článek
Filip Turek má zvláštní komunikační talent. Když se objeví nepříjemný záznam, dokáže z něj rychle vytvořit představení, v němž je kritika údajně směšná a on sám jen obětí lidí bez smyslu pro humor. Přesně tak působí i jeho reakce na připomenutí starého jogurtového videa. Turek mluví o „Jogurtgate“, ujišťuje, že žádný jogurt nezemřel, a přemýšlí, zda šlo o prošlé biojogurty. Je to docela vtipné – ovšem hlavně do chvíle, než si připomeneme, co bylo předmětem kritiky.
V původní nahrávce totiž účastníci neházeli jogurty pouze po kamarádovi. Část obsahu skončila také na zdivu zříceniny Na Babě v Praze. Nejde přitom o náhodnou hromadu kamení v přírodě, ale o objekt, který Památkový katalog Národního památkového ústavu eviduje jako kulturní památku. Památkáři následně označili takové jednání za velmi nevhodné, jak uvedla také TV Nova.
Jestli byl jogurt prošlý, čerstvý nebo bio, je proto úplně vedlejší. Datum spotřeby z kelímku nedělá povolenou munici a označení „bio“ neznamená, že je vhodné jeho obsah roztírat po historickém zdivu. Turek tvrdí, že účastníci po natáčení všechno uklidili. Z dostupného záznamu ale nelze ověřit, zda pouze sesbírali obaly, nebo odstranili také zbytky ze zdiva. Ani případný důkladný úklid však nemění nic na tom, že nepořádek nejprve sami vytvořili.
Právě tady začíná skutečná funkce Turkových vtipů. Kritiku si nejprve upraví do podoby, na kterou se mu lépe odpovídá. Jako by celý problém spočíval v plýtvání potravinami a v hysterických novinářích, kteří oplakávají několik jogurtů. Proti takové karikatuře pak samozřejmě snadno vytáhne prošlé datum, nadsázku a posměch. Skutečná výtka – znečištění kulturní památky a nedůstojné chování člověka, který usiloval o ministerskou funkci – se přitom nenápadně vytratí.
Když už samotné vtipkování nestačí, přichází odvedení pozornosti. Turek do videa vložil starý rozhovor s Petrem Pavlem a tvrdí, že prezident okupaci Československa schvaloval. Pavlův životopis z roku 1987 je autentický, prosovětský a oprávněně kritizovatelný. Výslovný souhlas s vojenskou invazí ale neobsahuje, což při ověřování stejného výroku konstatoval také Demagog.cz. Ještě vzdálenější jsou zmínky o Dozimetru, kampeličce nebo Green Dealu. Ani jedna z těchto kauz nemění nic na tom, co je zachyceno na jogurtovém videu.
Podobně Turek v popisku vytváří dojem, že už bylo prokázáno porušení Ústavy tím, že jej prezident nejmenoval ministrem. Ani to není pravda. Ústavní právníci se v hodnocení prezidentova postupu rozcházejí a kompetenční spor, který by mohl přinést autoritativní odpověď, zahájen nebyl. Prezident své rozhodnutí odůvodnil ochranou ústavního hodnotového řádu, zatímco Turek nakonec nepodal ani dříve avizovanou civilní žalobu. Spor tedy není rozhodnutý v Turkově prospěch. Zůstává právně neuzavřený.
Přiznejme si, že několik jogurtů není druhá Watergate a samo o sobě nejde o největší politický skandál současnosti. O to výmluvnější je ale způsob obrany. Místo jednoduchého uznání, že házet potraviny na kulturní památku bylo hloupé, přichází groteska, útok na prezidenta a přehlídka nesouvisejících kauz. Humor zde neslouží jen k pobavení. Funguje jako komunikační štít, který má původní jednání zlehčit, kritiku vykreslit jako hysterickou a odpovědnost rozpustit v salvě vtipů. Jenže prošlý jogurt může skončit v odpadu. Kulturní památka nikoliv.
