Článek
V noci ze 3. na 4. října 1953 překročili Ctirad a Josef Mašínovi, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda československou hranici do NDR. Následoval dramatický útěk, který do Západního Berlína dokončili jen bratři Mašínové a Paumer. Ústav pro studium totalitních režimů připomíná, že Janata a Švéda byli dopadeni a vydáni zpět do Československa. Výročí otevírá otázky odvahy, násilí i hranic odboje. Vedle příběhu ozbrojené skupiny ale stojí také osudy dvou žen stejného jména: matky Zdeny Mašínové a její dcery, sestry obou bratrů. Jejich životy si zaslouží vlastní pozornost.
Zdena Mašínová starší byla vdovou po Josefu Mašínovi, členu protinacistické odbojové skupiny Tři králové, kterého nacisté popravili 30. června 1942. Sama prošla nacistickým vězením. Její dcera od dětství poznávala domovní prohlídky, výslechy a strach o nejbližší. Tyto zkušenosti zachycuje její svědectví pro Paměť národa. Poválečná svoboda však měla krátké trvání. Po únoru 1948 přišla další perzekuce, zabavování majetku a nucené vystěhování.
Po útěku synů byla jejich těžce nemocná matka v listopadu 1953 zatčena. Dne 3. června 1955 dostala v samostatném procesu 25 let vězení za údajnou velezradu a vyzvědačství. Materiál ÚSTR k jejímu životu popisuje prodělané operace, postupující rakovinu i věznění v Pardubicích. Při dalším zhoršení zdravotního stavu ji převezli do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 12. června 1956 zemřela. Podle dceřiny vzpomínky ji při poslední návštěvě museli přinést na nosítkách. Zdena mladší pak pátrala po tom, kam matčino tělo odvezli. Skončilo v hromadném hrobě v pražských Ďáblicích.
Zdeně Mašínové mladší bylo v době útěku bratrů devatenáct let, v listopadu oslavila dvacáté narozeniny. Měla za sebou řadu operací kvůli vrozené vadě končetin, vystudovala zdravotnickou školu a pracovala jako laborantka. Na odbojové činnosti bratrů se podle medailonu ÚSTR nepodílela, o jejich aktivitách měla spíše tušení. V listopadu 1953 ji přesto zatkla Státní bezpečnost. Následovaly samovazba a opakované výslechy. V jejím svědectví zůstává obraz mladé ženy se zdravotním postižením, kterou vedli se zavázanýma očima po schodech. Někdy se musela pohybovat po čtyřech.
Propuštěním její pronásledování neskončilo. StB ji dál sledovala a nasazovala na ni agenty, kteří se vetřeli do jejího soukromí. Přes zdravotnické vzdělání směla později pracovat jen jako myčka laboratorního skla. Se svou babičkou Emmou žila pod tlakem, který zasahoval zaměstnání, vztahy i každodenní život. Paměť národa zachycuje také její přesvědčení, že šlo o mstu na rodině. Příběh pokračoval dlouho poté, co bratři dosáhli Západu. Zatímco se jejich životy odehrávaly v zahraničí, sestra doma nesla důsledky zájmu bezpečnostního aparátu.
V debatě o Mašínech potřebujeme zachovat osobní odpovědnost. Každý násilný čin skupiny si zaslouží vlastní posouzení. Stejně samostatně musíme posuzovat jednání komunistické justice, vyšetřovatelů a vězeňské správy. Co příbuzní o činnosti skupiny věděli, zda a jak jí pomáhali a jak s nimi režim zacházel, jsou odlišné otázky. Ani případná pomoc odbojářům nemůže ospravedlnit ponižující zacházení s nemocným člověkem. Kritika jednání bratrů neposkytuje omluvu těm, kdo pronásledovali jejich rodinu. Odpovědnost státu za vlastní jednání nezmizí tím, že své odpůrce označí za zločince.
Zdena Mašínová mladší zemřela 10. června 2026 ve věku 92 let, téměř přesně sedmdesát let po své matce. Na Kolínsku její život připomíná také rodinný statek v Lošanech, o jehož navrácení dlouho usilovala a kde vznikl Památník tří odbojů. Letošní výročí útěku nabízí příležitost připomenout obě ženy jako samostatné osobnosti s vlastními životy. O povaze diktatury hodně vypovídá také to, jak zacházela s dvacetiletou sestrou a smrtelně nemocnou matkou svých odpůrců.
