Článek
Na sociálních sítích se často opakuje představa, že problém dezinformací je hlavně problémem nízké inteligence. Kdo věří nesmyslům, je prý prostě hloupý. Realita je složitější. Lidé nepřijímají informace jako počítače, které jen porovnávají data. Do našeho uvažování vstupují emoce, osobní zkušenost, skupinová identita, důvěra ke zdrojům i potřeba neztratit tvář před okolím.
S tím souvisí i známý Dunningův–Krugerův efekt. Ten bývá často shrnován větou, že „čím méně toho víme, tím jsme si jistější“. Přesnější formulace ale zní: lidé s nízkou kompetencí v určité oblasti často hůře rozpoznávají vlastní chyby, a proto mohou svůj výkon či znalosti výrazně přeceňovat. Neznamená to, že každý málo vzdělaný člověk je automaticky sebevědomý ignorant, ani že každý expert je pokorný mudrc. Jde o tendenci, která se projevuje hlavně tam, kde člověk nemá dostatek znalostí ani k tomu, aby poznal, co vlastně neví.
Jenže existuje i opačný problém. Člověk může být inteligentní, vzdělaný, výřečný a přitom hluboce uvězněný ve vlastním omylu. Ne proto, že by neuměl přemýšlet, ale protože své schopnosti používá především k obraně názoru, který už přijal. Psychologové pro podobný jev používají pojmy jako potvrzovací zkreslení, motivované uvažování nebo „myside bias“ – tedy sklon posuzovat informace tak, aby podporovaly naši stranu, naše přesvědčení nebo naši skupinu.
To je důležité zejména u politických, válečných, zdravotních nebo kulturních témat. Když je nějaký názor propojený s identitou člověka, s jeho oblíbenou politickou skupinou nebo s pocitem, že „my jsme ti, kteří prohlédli“, nejde už jen o fakta. Přiznat chybu pak neznamená pouze opravit jeden názor. Znamená to připustit, že jsem se mohl mýlit dlouhodobě, veřejně a třeba i před lidmi, kterým jsem se vysmíval. A to je pro lidské ego mnohem těžší než dohledat správný údaj.
Proto může být inteligentní člověk v některých situacích dokonce nebezpečně přesvědčivý šiřitel omylu. Dokáže najít vytrženou statistiku, zpochybnit nepohodlný zdroj, vytvořit sofistikovanou výmluvu a dodat svému omylu zdání odbornosti. Tam, kde méně zdatný demagog křičí jednoduché heslo, vzdělanější člověk může nabídnout komplikovaně vypadající konstrukci, která ale stojí na stejném základu: nejdřív závěr, potom hledání argumentů.
Nejde tedy o rozpor mezi tvrzením, že méně kompetentní lidé mohou přeceňovat své znalosti, a tvrzením, že i inteligentní lidé mohou vědomě či nevědomě setrvávat v omylu. Jsou to dva různé mechanismy. V prvním případě člověk často nepozná, že neví. Ve druhém případě může vědět dost na to, aby si dokázal svůj omyl elegantně obhájit.
Z toho plyne nepříjemná, ale užitečná lekce: skutečnou ochranou před manipulací není pouze vysoké IQ, vzdělání nebo schopnost dobře mluvit. Důležitější je intelektuální poctivost. Tedy ochota připustit si, že se mohu mýlit, aktivně hledat protiargumenty, rozlišovat mezi faktem a loajalitou ke skupině a neplést si sebevědomý projev s pravdivostí.
Dezinformace proto nelze vysvětlovat jen jako problém „hloupých lidí“. Tím bychom si situaci příliš zjednodušili a zároveň bychom se sami vystavili iluzi vlastní neomylnosti. Manipulace může zasáhnout každého. Rozdíl je v tom, zda člověk dokáže včas zabrzdit, ověřit si zdroje a říct jednoduchou, ale nesmírně těžkou větu: v tomhle jsem se mýlil.
Zdroje:
Justin Kruger & David Dunning, Unskilled and Unaware of It; Keith E. Stanovich, Richard F. West & Maggie E. Toplak, práce o myside bias a racionalitě; Dan M. Kahan a kol., Motivated Numeracy and Enlightened Self-Government (zdroje bez odkazu nejsou volně k dispozici).
