Článek
Vláda 21. září schválila jmenování nových členů několika svých poradních orgánů, mezi nimi také Rady vlády pro lidská práva. Mezi nově jmenovanými jsou podle zveřejněných informací Daniel Black a právník Jakub Kříž. Samotné odlišné nebo konzervativní názory samozřejmě nikoho automaticky nediskvalifikují z účasti ve veřejné debatě ani z práce v poradním orgánu. V tomto případě je ale namístě podívat se na něco konkrétnějšího: co od nových členů požadovala sama vláda a čemu se oba muži veřejně a dlouhodobě věnují.
Rada vlády pro lidská práva není obecný diskusní klub. Vláda ji popisuje jako svůj poradní orgán pro otázky ochrany lidských práv a základních svobod. Sleduje například dodržování Listiny základních práv a svobod a plnění mezinárodních lidskoprávních závazků České republiky. Když letos v srpnu hledala nové členy z občanské, odborné a akademické veřejnosti, uvedla přímo, že mají jít o osoby zabývající se „problematikou ochrany a dodržování lidských práv“. Mezi sedmi konkrétně zmíněnými oblastmi byla práva dítěte, ochrana před špatným zacházením, práva cizinců, ale také práva LGBTI+ lidí.
Daniel Black: osobní zkušenost a požadavek zákazu medicínské tranzice
Kadeřník Daniel Black má zkušenost, kterou mu nikdo nemůže upírat. V dospívání prošel tranzicí a později detranzicí a právě z této zkušenosti vychází velká část jeho současné veřejné činnosti. Založil Based Initiative a na svém webu uvádí, že se věnuje „kritickému pohledu na transgender ideologii“ a jejím dopadům především na děti, dospívající a jejich rodiny. Organizace se věnuje detranzici, kritice některých současných postupů v péči o trans osoby a vystupuje také ve školách či médiích.
Tady ovšem přichází podstatný moment. Based Initiative se neomezuje pouze na požadavek důkladnější diagnostiky nezletilých nebo na podporu lidí, kteří tranzice litují. V únoru 2026 zveřejnila Blackův text nazvaný „Zákaz medicínské tranzice jako otázka kvality péče“. Organizace v něm svůj postoj formuluje jednoznačně: považuje zákaz medicínské tranzice za „legitimní a obhajitelné řešení“. Na jiném místě sama uvádí, že lidi během tranzice nepodporuje a zaměřuje se na období před ní. To jsou veřejně deklarované postoje samotné organizace, nikoliv jejich interpretace kritiky.
Debata o tom, jak má vypadat zdravotní péče o lidi s genderovou dysforií, přitom není zakázaná ani odborně definitivně uzavřená. Zvlášť u nezletilých se v evropských zemích vedou legitimní spory o indikace některých medicínských postupů a o kvalitu dostupných důkazů. Blackova zkušenost s detranzicí proto může být relevantním příspěvkem do takové diskuse. Jenže právě proto je namístě jiná otázka: na základě jakého kritéria vláda vyhodnotila jeho dosavadní působení jako zkušenost s ochranou a dodržováním lidských práv, když při hledání nových členů výslovně zdůraznila mimo jiné oblast práv LGBTI+ lidí?
Jakub Kříž: právní odbornost zpochybňovat nelze
U Jakuba Kříže je situace jiná a bylo by chybou tvrdit, že mu chybí odborná kvalifikace. Kříž je JUDr. a Ph.D., působí na Katedře filosofie a práva Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy a dlouhodobě se zabývá ústavním právem, lidskými právy, náboženskou svobodou a vztahem státu a církví. Sám po svém jmenování připomněl, že se lidskými právy profesně zabývá dvě desetiletí a zastupoval klienty také před Ústavním soudem. Tuto část jeho profesního životopisu není důvod zamlčovat.
Současně je ale možné velmi přesně doložit, jak Kříž chápe některá práva, která jsou předmětem současných lidskoprávních sporů. V roce 2024 například o novele upravující partnerství stejnopohlavních párů napsal, že s ní „nesouhlasím z věcného hlediska“, a možnost manželství párů stejného pohlaví dlouhodobě označuje za „redefinici manželství“. Ve svých textech upozorňuje mimo jiné na údajná rizika pro rodičovství, náhradní mateřství či svobodu svědomí. Nejde tedy jen o názory, které mu připisují jeho kritici, ale o postoje formulované přímo Křížem.
Podobně je veřejně doložitelné jeho dlouhodobé působení v tématech interrupcí. V odborném článku v časopise Právník problematiku popisoval jako konflikt mezi právem nenarozeného dítěte na život a svobodou ženy rozhodovat o těhotenství a zpochybňoval zjednodušené chápání pojmu „právo na potrat“. V materiálech Hnutí pro život se Kříž objevuje také v souvislosti s právními kroky po Pochodu pro život. Není přitom třeba dělat z jeho právního zastupování automaticky souhlas se vším, co zastupované organizace říkají – sám Kříž nyní správně připomíná, že advokát může zastupovat klienta, aniž by sdílel všechny jeho postoje. V případě stejnopohlavních svazků však máme k dispozici jeho vlastní veřejné texty, takže jeho postoj nemusíme odvozovat z klientely.
Nejde o právo mít „správný“ názor
Tohle všechno neznamená, že člen Rady vlády pro lidská práva musí zastávat jediný povolený soubor názorů. Lidská práva nejsou synonymem jedné politické ideologie, a i mezi právníky existují skutečné spory o střet jednotlivých práv – například práva na soukromí, ochrany zdraví, svobody náboženského vyznání nebo práv dítěte. Právě Kříž na kritiku svého jmenování reagoval tím, že odmítá nálepky a sám sebe považuje za obhájce základních práv v jejich „původním pojetí“. I to je relevantní součást debaty.
Otázka kolem jmenování Daniela Blacka a Jakuba Kříže je proto podle mě zajímavější než spor o to, zda jsou dostatečně „liberální“ či „konzervativní“. Vláda sama stanovila, že hledá lidi se znalostmi a zkušenostmi v ochraně a dodržování lidských práv, a mezi prioritní oblasti zařadila práva LGBTI+ lidí. U Blacka přitom máme organizaci veřejně obhajující zákaz medicínské tranzice. U Kříže máme kvalifikovaného právníka, ale současně autora dlouhodobě veřejně odmítajícího rozšíření institutu manželství na stejnopohlavní páry a působícího v protipotratovém prostředí.
Právě zde podle mě chybí především odpověď vlády: Jakými konkrétními znalostmi a zkušenostmi v ochraně lidských práv oba kandidáti splnili kritéria, která si stát ve veřejné výzvě sám stanovil? Nejde o požadavek na zákaz jejich názorů ani na jejich vyloučení z veřejné diskuse. Jde o otázku, podle jakých měřítek byli vybráni právě do orgánu, jehož deklarovaným úkolem je ochrana lidských práv a základních svobod. Dokud vláda tato měřítka přesvědčivě nevysvětlí, budou jejich veřejně známé postoje přirozeně vyvolávat otázky, jakým směrem má Rada svou lidskoprávní roli naplňovat.
