Článek
Před více než devíti lety jsem na webu Manipulátoři.cz vydal článek o zakladateli ruské sociální sítě VKontakte Pavlu Durovovi. Když jej čtu dnes, na některých číslech a formulacích je jeho stáří znát. Základní příběh však nezestárl. Naopak dostal pokračování, které je temnější než tehdejší obavy. V roce 2017 to byl především příběh mladého podnikatele, jenž po střetu s ruskou tajnou službou přišel o svou firmu. Dnes už můžeme popsat také osud samotné sítě: z prostoru, na kterém se organizovala opozice, se stal jeden z hlavních pilířů kremelského digitálního prostředí.
VKontakte vznikla v roce 2006 jako ruská obdoba Facebooku. Žádný věrohodný důkaz, že by ji založila FSB s cílem sledovat obyvatelstvo, se nikdy neobjevil. Síť nabízela zábavu, hudbu a filmy, ale také možnost zakládat komunity a svolávat protesty. Právě to začalo režimu vadit po demonstracích vyvolaných podezřeními z volebních podvodů v roce 2011. FSB tehdy žádala blokování opozičních skupin včetně komunity Alexeje Navalného. Durov požadavek odmítl a zveřejnil jej. Později vyprávěl, že se před jeho petrohradským bytem objevili ozbrojení muži a bušili na dveře. Část jeho životního příběhu nepochybně nese stopy pečlivě budované legendy, samotný konflikt s úřady však dokládají dobové zprávy i svědectví někdejších zaměstnanců VK.
Tlak pokračoval souběžně s bojem mezi akcionáři. Durovovi společníci v roce 2013 prodali 48 procent firmy investiční skupině UCP a sám Durov následně prodal svůj dvanáctiprocentní podíl podnikateli Ivanu Tavrinovi. V dubnu 2014 veřejně oznámil, že odmítl předat FSB údaje o ukrajinských účastnících protestů na Majdanu a zablokovat Navalného stránku. Krátce poté byl odvolán z vedení a Rusko opustil. V září získala sto procent VK skupina Mail.ru ovládaná miliardářem Ališerem Usmanovem. Slovo „ukradená“ proto nelze chápat jako právní popis obyčejné krádeže: Durov za svůj podíl dostal zaplaceno a ve hře byly také obchodní spory kolem vznikajícího Telegramu. Současně ale existují pádné důvody mluvit o prodeji a převzetí firmy pod politickým tlakem.
Další vývoj ukázal, komu převzetí prospělo. V roce 2021 získaly rozhodující vliv struktury spojené s Gazpromem, Gazprombankou a pojišťovnou Sogaz, která byla spojována s Putinovým blízkým spolupracovníkem Jurijem Kovalčukem. Do čela společnosti nastoupil Vladimir Kirijenko, syn Sergeje Kirijenka, prvního zástupce šéfa kremelské administrativy. Akcionářská struktura se od té doby znovu měnila, politické směřování však nikoliv. Ještě v roce 2026 agentura Reuters označila VK za státem kontrolovanou společnost. Nejde přitom jen o symbolickou blízkost vedení ke Kremlu. VK se stala součástí systému, který ruské uživatele uzavírá do domácího a státem ovladatelného internetového prostoru.
Rozsah cenzury lze alespoň částečně změřit. Výzkumníci z torontské univerzity v roce 2023 zjistili, že bylo uživatelům VK v Rusku zablokováno téměř 95 tisíc videí, 1 569 komunit a 787 osobních účtů. Nešlo o 95 tisíc samostatných rozhodnutí: velká část videí zmizela poté, co soud nařídil zablokovat účet nebo komunitu, která je zveřejnila. Podstatný je však výběr odstraňovaného obsahu. Analýza Citizen Lab mezi zasaženými našla nezávislá média, kritiky Vladimira Putina a invaze na Ukrajinu, ukrajinský a běloruský obsah i příspěvky spojené s LGBT komunitou. Síť, jejíž zakladatel kdysi odmítal vydávat opoziční uživatele, dnes plní příkazy státu, který opozici považuje za bezpečnostní problém.
Propaganda na VK navíc nevypadá pouze jako proud projevů Vladimira Putina a zpráv státní televize. Je mnohem nenápadnější. Výzkum organizace Cedar z roku 2024, založený na analýze více než 30 tisíc uživatelů, ukázal, jak se politická sdělení vkládají do původně nepolitických zábavních komunit. Ve zkoumaném vzorku tvořila propaganda devět procent příspěvků a přibližně každá osmá sledovaná populární komunita ji šířila systematicky. Obsah se přitom přizpůsoboval publiku: starším ženám nabízel příběhy o hrdinství ruských vojáků, mužům zdůrazňoval střet se Západem. To neznamená, že je všechno na VK propagandou. Právě směs běžné zábavy, rodinných fotografií a nenápadně podstrčené politiky však dělá takový systém účinným.
Bylo by lákavé uzavřít celý příběh jednoduchým soubojem statečného Durova se zlým režimem. Tak jednoduché to není. Durov je schopný podnikatel i mistr vlastní propagace a jeho Telegram se stal současně útočištěm nezávislých médií, ruských válečných propagandistů, extremistů i dezinformátorů. To ale nemění podstatu příběhu VKontakte. Fáma, že síť založila ruská tajná služba, zřejmě nebyla pravdivá. Kreml ji však ani zakládat nemusel. Stačilo jejího zakladatele zastrašit a vytlačit, získat vliv nad vlastníky, dosadit loajální vedení, umlčovat nežádoucí hlasy a zvýhodňovat ty správné. Sociální síť vytvořená ke spojování lidí se tak postupně proměnila v infrastrukturu, která státu pomáhá rozhodovat, jakou část skutečnosti její uživatelé vůbec uvidí.
Upozornění: Článek je mým autorským dílem. Některé analýzy a výzkumy však dohledala umělá inteligence (ChatGPT)
