Článek
Případ tříleté Viktorky otřásl Českem nejen proto, že zemřelo malé dítě. Otřásl jím proto, že podle dosud zveřejněných informací nešlo o nečekaný blesk z čistého nebe. Seznam Zprávy v pořadu Ve stínu popsaly, že soud měl mít k dispozici informace o vážné duševní nemoci otce, jeho drogové závislosti, předchozím násilném jednání i omezené svéprávnosti. Přesto byla Viktorka loni na podzim odebrána pěstounům a svěřena biologickým rodičům; v březnu ji podle policie zavraždil vlastní otec.
Na podobných případech je nejnebezpečnější pokušení uzavřít je slovy „jednotlivec selhal“. Ano, v každé konkrétní kauze je třeba zkoumat odpovědnost konkrétních osob a institucí. Jenže ochrana dětí není postavena na jednom člověku. Je to řetězec: OSPOD, soud, znalci, poskytovatelé služeb, pěstouni, školy, lékaři, ministerstvo, metodické vedení a kontrolní mechanismy. A když dítě zemře v situaci, kde už předtím existovaly varovné signály, nejde se ptát jen „kdo podepsal rozhodnutí“. Musíme se ptát také: kdo měl informace, kdo je vyhodnotil, kdo nesl riziko a kdo měl možnost zasáhnout.
Jiří Kubík upozornil na speciální díl pořadu Ve stínu, v němž vystoupily právnička Markéta Chudáčková, mediátorka Zuzana Švadlenková a senátorka a advokátka Hana Kordová Marvanová. Jejich výpovědi spojuje jedna věc: nejde podle nich o jeden exces, ale o symptom hlubšího problému. V debatě zaznělo, že od roku 2009 mělo v Česku zemřít 107 dětí nepřirozenou smrtí, aniž by se z toho stalo skutečné veřejné téma a bez systematického vyhodnocování, co těmto úmrtím předcházelo.
Právě to je jádro problému. V moderním systému ochrany dětí nemá být smrt dítěte jen položkou ve statistice nebo trestním spise. Má být spouštěčem nezávislého přezkumu: co věděly úřady, jak komunikovaly, zda byly dostupné služby, zda soud dostal úplné informace, zda znalec pracoval kvalitně, zda někdo nepodcenil riziko násilí, závislosti nebo psychiatrické diagnózy. Ne proto, aby se každá tragédie okamžitě změnila v hon na viníka, ale proto, aby další dítě nemuselo projít stejnou cestou.
Ministerstvo práce a sociálních věcí mezitím oznámilo, že zasedla Komise pro přezkum nepřirozených úmrtí dětí. Podle MPSV má posuzovat systémové okolnosti tragických případů, vyhodnocovat možné nedostatky v ochraně dětí a navrhovat opatření, která mohou podobným situacím předcházet. To je správný směr. Zároveň ale platí, že komise nesmí být jen institucí, která existuje na papíře a po několika měsících vydá obecná doporučení, z nichž nikdo nevyvodí odpovědnost.
Velkou slabinou českého systému je roztříštěnost. MPSV samo uvádí, že v oblasti sociálně-právní ochrany dětí vytváří právní předpisy, strategie a metodické materiály a má provádět monitoring v oblasti práv dětí. Jenže metodika bez reálné kontroly a dostatečných kapacit v terénu nestačí. Pokud jeden kraj postupuje jinak než druhý, OSPODy jsou přetížené, chybí přechodní pěstouni, krizová zařízení jsou plná a soudy rozhodují na základě neúplných nebo špatně vyhodnocených informací, systém nechrání dítě, ale sám sebe.
Zvlášť citlivá je představa, že dítě má být téměř za každou cenu „vráceno do rodiny“. Biologická rodina je důležitá. Nikdo rozumný netvrdí opak. Ale právo dítěte na rodinu nemůže znamenat povinnost dítěte nést riziko dospělých. Rodinný původ není ochranný štít proti násilí, závislosti, neléčené nemoci nebo chaosu. Stát má podporovat rodiče, pokud je to možné. Současně ale musí umět říct, že v určitém okamžiku je hlavním zájmem dítěte bezpečí, stabilita a přežití.
V tomto smyslu je výrok Markéty Chudáčkové o tom, že člověk, jemuž by útulek nepůjčil psa, může dostat do péče malé dítě, krutý, ale přesný obraz absurdity. U věcí a zvířat umíme někdy nastavit přísnější praktické pojistky než u dětí. U dítěte se pak vše zakryje jazykem rodinného práva, dobrých úmyslů a víry, že „to nějak dopadne“. Jenže u tříletého dítěte špatné rozhodnutí nemusí znamenat dočasný problém. Může znamenat smrt.
Stejně vážná je výpověď Zuzany Švadlenkové o situaci, kdy je ohrožené dítě, nejsou přechodní pěstouni, kojenecké ústavy byly zrušeny, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc jsou plná a pracovník slyší v praxi radu: „Vemte si ho domů.“ Pokud takové situace nastávají, nejde o drobnou provozní komplikaci. Jde o přiznání, že stát vytvořil pravidla, ale nezajistil kapacity. A pravidlo bez kapacity není ochrana dítěte, ale alibi.
Česká debata se nesmí zastavit u jednoho jména, jedné soudkyně, jednoho OSPODu nebo jedné kauzy. Případ Viktorky musí vést k otázkám, které jsou nepříjemné pro všechny: Kolik dětí je dnes v rizikovém prostředí? Kolik pracovníků má na stole víc případů, než je možné bezpečně zvládnout? Kolik rozhodnutí se opírá o formalismus místo skutečného posouzení rizika? A kdo nese odpovědnost, když mezi institucemi kolují informace, ale nikdo z nich nevytvoří jasný závěr: toto dítě není v bezpečí?
Je dobře, že se o tématu konečně mluví nahlas. Ale nestačí další tisková zpráva, další komise a další slib reformy. Potřebujeme systém, který bude po každém vážném selhání umět rekonstruovat cestu dítěte institucemi, pojmenovat chyby a změnit praxi. Potřebujeme dostatek pěstounů na přechodnou dobu, dostupná krizová místa, kvalitní znalecké posudky, silnější metodické vedení OSPODů, lepší sdílení informací a soudy, které budou při střetu práv dospělých a bezpečí dítěte chápat, že dítě není důkazní materiál v ideologickém sporu o rodinu.
Hana Kordová Marvanová má pravdu v tom nejpodstatnějším: čekat, až bude každý měsíc umírat dítě, je nepřijatelné. Pokud stát chrání dítě až po jeho smrti, není to ochrana, ale zpětné vyšetřování vlastního selhání. Viktorka už se vrátit nedá. Ale právě proto nesmí být její případ jen další tragédií, nad kterou se společnost na několik týdnů pohorší a pak ji vytěsní. Skutečnou památkou na ni nebude dojemný status. Bude jí systém, který další dítě včas uvidí, uslyší a ochrání.
