Článek
Ústavní soud vydal předběžné opatření ve sporu mezi prezidentem Petrem Pavlem a vládou o účast na summitu NATO v Ankaře. Nešlo o konečný verdikt o tom, kdo má do budoucna určovat složení delegací, ale o procesní a jednorázové rozhodnutí: vláda, ministr zahraničí a ministerstvo zahraničí mají oznámit NATO, že prezident je součástí delegace, zajistit mu akreditaci a nebránit jeho účasti. Sám Ústavní soud zdůraznil, že konečné rozhodnutí kompetenčního sporu lze čekat až v řádu měsíců.
To je důležité říct hned na začátku, protože část vládních politiků se tváří, jako by Ústavní soud právě provedl státní převrat. Ministr zahraničí Petr Macinka označil rozhodnutí za „pokus o ústavní puč“. Tomio Okamura mluvil o tom, že se Ústavní soud stal „vazalem prezidenta“. Filip Turek šel ještě dál a prohlásil, že Ústavní soud tímto rozhodnutím potvrdil, že by neměl existovat. To už není běžná ostrá politická polemika. To je delegitimizace jedné ze základních institucí ústavního systému.
Jistě, o rozhodnutí se dá vést právní spor. A také se vede. Soudce Jan Wintr a soudkyně Dita Řepková uplatnili disent, tedy odlišné stanovisko. To je naprosto legitimní a pro právní stát zdravé. Jenže právě existence disentu ukazuje, jak má vypadat nesouhlas v právním státě: argumenty, zdrženlivost, věcná polemika. Ne výkřiky o puči pokaždé, když soud rozhodne jinak, než by si přála vláda.
Macinkova reakce je navíc politicky mimořádně problematická. Není opozičním komentátorem na sociálních sítích. Je ministrem zahraničí, tedy členem vlády a šéfem resortu, který má rozhodnutí fakticky provést. Když ministr zahraničí označí rozhodnutí Ústavního soudu za pokus o ústavní puč, nevysílá tím signál síly. Vysílá signál, že část vládní moci má problém přijmout, že v demokratickém státě existují instituce, které ji mohou omezit.
Ještě absurdnější je argument, že Ústavní soud je podjatý, protože velkou část jeho členů jmenoval prezident Pavel. Tak funguje Ústava. Prezident ústavní soudce jmenuje se souhlasem Senátu. To není konspirace, ale ústavní mechanismus. Navíc v této konkrétní věci disentovali právě soudci jmenovaní Petrem Pavlem. Pokud by měl platit argument o automatické loajalitě k prezidentovi, těžko by dva jím jmenovaní soudci hlasovali proti jeho návrhu.
Celý spor má navíc zřejmé politické pozadí. Vláda se rozhodla prezidenta z delegace na summit NATO vyřadit, přestože účast prezidentů na summitech NATO byla dlouhodobou praxí; podle Reuters by vyloučení prezidenta tuto tradici narušilo a spor se odehrává i v kontextu napjatých vztahů mezi Pavlem a Babišovou vládou. Ústavní soud proto předběžným opatřením zachoval dosavadní stav, aby se věc před summitem fakticky nevyprázdnila.
A tady je jádro problému: vládní politici se tváří, že brání parlamentní demokracii, ale ve skutečnosti útočí na instituci, která má v parlamentní demokracii kontrolovat ústavní meze moci. Ústavní soud není od toho, aby vládě tleskal. Není od toho, aby prezidentovi vyhovoval. Je od toho, aby rozhodoval spory mezi ústavními orgány. Někdy dobře, někdy sporně, někdy těsně, někdy s disenty. Ale pořád v rámci pravidel.
Nazývat předběžné opatření „ústavním pučem“ je slovník politické hysterie. Puč je násilné nebo protiústavní uchopení moci. Tady se nestalo nic takového. Vláda zůstává vládou, premiér zůstává premiérem, ministr zahraničí zůstává ministrem zahraničí a prezident dostal možnost účastnit se jednoho summitu NATO, než Ústavní soud rozhodne o samotné podstatě sporu. Jestli je tohle podle některých politiků puč, pak už slovu puč nezůstává žádný význam.
Nejvíc odhalující na celé kauze není samotné rozhodnutí Ústavního soudu. To si zaslouží právní debatu. Nejvíc odhalující je reakce těch, kteří ještě nedávno slibovali respekt k ústavnímu pořádku, ale jakmile ústavní instituce rozhodne proti jejich zájmu, začnou mluvit o vazalství, puči a zbytečnosti Ústavního soudu. To není obrana demokracie. To je přesně ten okamžik, kdy se ukazuje, kdo bere právní stát vážně jen tehdy, když mu zrovna vyhovuje.
