Článek
V normální veřejné debatě je legitimní bavit se o tom, kolik má stát pomoc uprchlíkům, jak má vypadat zahraniční politika nebo zda má být na veřejné budově vyvěšena vlajka jiného státu. Jenže část české debaty se už dávno neposouvá v rovině racionální kritiky. Místo toho připomíná podmíněný reflex: modrá a žlutá barva? Ukrajina. Ukrajina? Vztek. Ukrajinský obchod? Spiknutí. Ukrajinská pošta? Náhrada České pošty. Ukrajinská vlajka? „Okupace“ veřejného prostoru. V určitém bodě už nejde o politický názor, ale o mentální filtr, přes který někteří lidé čtou realitu dřív, než si ověří základní fakta.
Dobře to ukázal kuriózní případ zámku Bečov nad Teplou. Seznam Zprávy popsaly vlnu stížností na modrožluté prapory na zámku, které si někteří lidé automaticky spojili s ukrajinskou vlajkou. Jenže tyto prapory podle správy zámku souvisejí s historií objektu a erbovními barvami rodu Questenberků; navíc na zámku visely už před začátkem ruské invaze, což dokládají starší fotografie. Přesto se pod příspěvky objevovaly komentáře o „panice“, „provokaci“ nebo o tom, že lidé jsou na tyto barvy „alergičtí“.
To je přesně mechanismus, který se v posledních letech opakuje: nejdřív emoce, potom interpretace, fakta až někde na konci — pokud vůbec. Modrá a žlutá se v očích části veřejnosti proměnila z barev na spouštěč. Na zámku přitom nešlo o ukrajinskou politickou symboliku, ale o historickou výzdobu. Přesto se našli lidé, kteří v ní viděli další důkaz údajného „všude jen Ukrajina“. To není kritické myšlení. To je projekce vlastního podráždění do reality.
Manipulátoři.cz podobné případy popsali opakovaně. Když v lednu 2024 z některých budov zmizely ukrajinské vlajky, prokremelští aktivisté to slavili jako údajný obrat institucí proti Ukrajině. Ve skutečnosti byly vlajky nahrazeny černými kvůli pietě po masakru na Filozofické fakultě UK. Jinými slovy: i smuteční výzdoba byla okamžitě vtáhnuta do protiukrajinského rámce.
Další příklad: Biskupské gymnázium v Hradci Králové čelilo útokům kvůli ukrajinské vlajce. Kritici tvrdili, že vyvěšování cizích vlajek odporuje ústavě. Manipulátoři.cz k tomu připomněli, že žádný zákon nic takového obecně nezakazuje, a vedení školy uvedlo, že vlajka visí na budově od začátku ruské agrese 24. února 2022 jako symbol podpory napadené zemi. Škola přitom podle svého prohlášení čelila i obtěžujícím telefonátům a věc oznámila policii.
Stejná logika se ukázala i ve Sněmovně. Jindřich Rajchl tvrdil, že poslanci vyvěšením ukrajinských vlajek z oken kanceláří porušují zákon, a opíral se o text, který se tvářil jako právní výklad. Jenže šlo o neexistující citaci: zmiňovaný starý zákon už neplatí a současný zákon o státních symbolech upravuje české státní symboly, nikoli zákaz vyvěšení vlajky jiného státu z poslanecké kanceláře. Manipulátoři.cz proto správně popsali, že Rajchlův „právní“ argument nestál na zákoně, ale na konstrukci, která spíš připomínala automaticky vygenerovaný text.
Vlajky ale nejsou jediný terč. Když do Česka vstoupila ukrajinská zásilková služba Nova Post, okamžitě se objevily řeči, že „ukrajinská pošta“ nahrazuje Českou poštu. Manipulátoři.cz už v dubnu 2023 upozorňovali, že souběh rušení poboček České pošty a příchodu ukrajinského operátora neznamená kauzalitu. Nova Post navíc oznámila vstup na český trh dříve, než bylo oznámeno rušení poboček, a šlo primárně o balíkovou službu, nikoli o náhradu státní poštovní sítě.
Když pak Nova Post skutečně otevřela pobočku v Praze, následovala další vlna nevole. Přitom šlo o soukromou firmu fungující na vlastní podnikatelské riziko, která se zaměřuje zejména na doručování zásilek mezi Českem a Ukrajinou. Stát v tržní ekonomice neurčuje, že firma nesmí podnikat jen proto, že je ukrajinská, pokud splňuje zákonné podmínky. Právě tady se protiukrajinská hysterie odhaluje nejvíc: lidé, kteří jinak mluví o svobodném trhu, najednou chtějí bránit vstupu firmy na trh kvůli její národnosti.
Nyní se podobný vzorec opakuje u potravinového řetězce Best Market. Podle e15 vstupuje na český maloobchodní trh ukrajinský prodejce potravin, který má otevřít první pobočku v Praze 4 a nabídnout především produkty známé z východoevropské kuchyně. Článek popisuje běžnou obchodní expanzi: firma vznikla v roce 2019 v Krakově, rozrostla se v Polsku a nyní chce oslovit zákazníky v Česku, včetně ukrajinské komunity.
A přesto se dá čekat — a už je to vidět v diskusích — že část publika z toho vyrobí další díl seriálu „Ukrajinci nám berou zemi“. Ve skutečnosti jde o obchod s potravinami. Nikdo nikoho nenutí v něm nakupovat. Nikdo kvůli němu nezavírá české obchody. Nikdo jím „neukrajinizuje“ republiku. Je to stejný princip jako u vietnamských večerek, polských potravin, italských restaurací, korejských bister nebo německých obchodních řetězců. Jen s tím rozdílem, že slovo „ukrajinský“ dnes u části lidí automaticky spouští politickou hysterii.
Tvrdá pointa je nepříjemná, ale nutná: část české společnosti si z Ukrajiny udělala univerzální vysvětlení vlastního vzteku. Vadí vlajka, i když to není vlajka. Vadí pošta, i když nenahrazuje Českou poštu. Vadí obchod, i když je to normální podnikání. Vadí barvy, potraviny, dopravce, symbol solidarity i pouhá přítomnost ukrajinské komunity. Taková nálada už není kritikou konkrétní politiky. Je to posedlost.
A právě proto je potřeba tyto případy popisovat věcně a opakovaně. Ne proto, že by se nesměla kritizovat Ukrajina, ukrajinská vláda nebo česká pomoc uprchlíkům. Smí. Ale kritika má vycházet z reality, ne z halucinace, že za každou modrožlutou kombinací barev číhá geopolitické spiknutí. Když se člověk rozzlobí na historické prapory zámku jen proto, že mu připomínají Ukrajinu, problém není v zámku. Problém je v tom, co se mu odehrává v hlavě.
