Článek
Petr Macinka měl možná pravdu, jen trochu jinak, než zamýšlel. Když v prosinci po příchodu na Ministerstvo životního prostředí slavnostně oznámil, že „klimatická krize skončila“, znělo to jako provokativní politické heslo. O osm měsíců později by člověk při pohledu z okna mohl dodat: ano, krize skončila, teď už začínáme řešit její následky. Více než polovinu republiky zasahuje extrémní půdní sucho a na 70 procentech území podle projektu InterSucho kleslo nasycení půdy pod deset procent.
Samozřejmě, jedno suché léto samo o sobě není důkazem klimatické změny a žádný seriózní klimatolog takto neuvažuje. Problémem je dlouhodobý trend, vyšší teploty, rychlejší výpar a stále častější kombinace horka a nedostatku srážek. Aktuálně už nejde jen o zažloutlý trávník. V některých obcích dochází voda ve studních, průtoky řek jsou mimořádně nízké a odborníci upozorňují, že dlouhodobé sucho se dál prohlubuje. Projekt InterSucho současnou situaci označuje za jednu z historicky nejteplejších a nejsušších částí léta.
Právě v takové chvíli (ve čtvrtek 13.8.) poslal resort do Událostí, komentářů Jaromíra Wasserbauera, vrchního ředitele sekce technické ochrany životního prostředí. To není bezvýznamný referent, který se náhodou ocitl před kamerou. Jde o jednoho z nejvýše postavených úředníků MŽP; jeho současnou funkci potvrzuje samo ministerstvo. Wasserbauer přišel na ministerstvo za krátkého Macinkova působení v čele resortu, nejprve jako politický náměstek a následně se stal vrchním ředitelem sekce. Současným ministrem životního prostředí už ovšem není Macinka, nýbrž od února Igor Červený.
A právě Wasserbauerovo televizní vystoupení bylo pozoruhodné. Bývalý ministr Petr Hladík kritizoval oba příslušné resorty za to, že vzhledem k rozsahu sucha již dávno měla zasedat Ústřední komise pro sucho. Wasserbauer v České televizi argumentoval, že komise se svolává na žádost hejtmanů nebo tehdy, když je stav nedostatku vody vyhlášen ve více krajích – a to zatím nenastalo.
Jenže zde přichází detail, který by měl člověk ve Wasserbauerově postavení znát velmi přesně. Vodní zákon v § 87j neříká, že ministr smí komisi svolat pouze v těchto dvou případech. Říká, že ji svolá „zejména“ tehdy, požádá-li předseda krajské komise nebo je-li stav nedostatku vody vyhlášen ve více krajích. Slovo „zejména“ je zde podstatné: jde o příklady situací, nikoliv o uzavřený seznam podmínek. Wasserbauerova televizní formulace tak minimálně budila mylný dojem, že ministerstvo má svázané ruce a musí čekat. Nemá.
To samozřejmě neznamená, že MŽP proti suchu nedělá vůbec nic. Takové tvrzení by bylo nepravdivé. Ministerstvo financuje obnovu mokřadů, tůní, remízků i další opatření na zadržování vody; například letos uvolnilo 330 milionů korun právě na podobné projekty. Kritika tedy nemá stát na laciném „nedělají nic“, ale na otázce, zda vedení státu reaguje na mimořádnou situaci dostatečně rychle a zda lidé, kteří mají veřejnosti jeho postup vysvětlovat, vůbec působí dojmem, že mají situaci pevně v rukou.
A tady bylo Wasserbauerovo vystoupení pro MŽP spíš katastrofální reklamou. Česko čelí mimořádnému suchu, premiér mezitím oznamuje obnovení Národní koalice pro boj se suchem a vysoký představitel ministerstva v televizi vysvětluje hlavně to, proč stát ještě nemusí využít jeden ze svých koordinačních nástrojů. Macinkův dávný výrok o konci klimatické krize tak dnes získává nechtěně ironický význam. Klima se totiž politickým prohlášením řídit nezačalo. A jestli něco současné sucho ukazuje, pak především to, že řízení resortu životního prostředí není místo pro ideologická gesta ani improvizaci před kamerou.
