Článek
Deník N není nedotknutelný a jeho novináři nejsou neomylní. O jejich článcích lze polemizovat, upozorňovat na chyby nebo požadovat opravu. Označit však celé médium bez jediného důkazu za „konspirační blog“ není kritika novinářské práce. Je to nálepka, jejímž účelem je zpochybnit legitimitu redakce, která ministrovi klade nepříjemné otázky.
Fakta jsou přitom jasná. Deník N má veřejně uvedeného vydavatele, transparentně zveřejněnou vlastnickou strukturu, jmenovitě uvedenou redakci a vedení, redakční radu a etický kodex. V něm se zavazuje k ověřování informací, oddělování zpráv od názorů, poskytování prostoru kritizovaným osobám a přiznávání a opravování chyb. To samozřejmě nedokazuje správnost každého zveřejněného článku. Spolehlivě to však ukazuje, že označení „konspirační blog“ není věcným popisem média.
Petr Macinka navíc tuto nálepku nepronesl pouze jako soukromý výrok v politické debatě. Ministerstvo zahraničí odmítlo akreditaci reportérce Zdislavě Pokorné a na tiskovou konferenci ji nepustilo. Ministr následně prohlásil, že úřad bude pořádat jiné tiskové konference „pro alternativní média a konspirační blogy“, kam zástupce Deníku N pozve. Výsměšná nálepka se tak přímo proměnila v kritérium přístupu na oficiální akci státu.
Tady vede poměrně jasná hranice. Politik nemusí poskytovat rozhovor každému médiu, nemusí souhlasit s jeho redakční linií a může tvrdě napadat konkrétní článek. Tisková konference ministerstva ale není soukromý podcast Petra Macinky. Je to oficiální způsob, jakým státní úřad informuje veřejnost. O přístupu na takovou akci proto nemá rozhodovat osobní obliba novináře ani to, zda ministrovi vyhovují jeho otázky.
Nešlo přitom o první případ. Už v lednu ministerstvo nepustilo zástupce Deníku N na Macinkův brífink. Proti selekci tehdy protestovali šéfredaktoři deseti českých médií a Macinka následně tvrdil, že ministerstvo novinářům účast na tiskových konferencích zakazovat nebude. Opakování stejného postupu ukazuje, že nešlo o organizační nedorozumění, ale o vědomě zvolený způsob zacházení s nepohodlnou redakcí.
Proto se proti jednání ministerstva postavil také Syndikát novinářů, který je označil za diskriminační a vyzval k nápravě a případnému bojkotu tiskových konferencí resortu. Česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu zase připomněla, že oficiální tiskové konference nejsou místem pro vyřizování účtů s novináři. Nejde tedy o uraženost jedné redakce, ale o obranu pravidla, které má platit pro všechny.
Nazývat tento postup útokem na média není přehnané. Útok na svobodu tisku nemusí mít podobu zákazu vydávání nebo policejní razie. Může začít tím, že představitel státu označí kritickou redakci za konspirační, vyloučí její novinářku z oficiální akce a ostatním tím názorně ukáže, co je může potkat, pokud budou příliš nepříjemní.
Dnes je terčem Deník N. Zítra může stejnou logiku jiný ministr použít proti konzervativnímu, levicovému nebo regionálnímu médiu. Petr Macinka nemá právo určovat, kdo je skutečný novinář podle toho, kdo se mu líbí. Jestliže státní úřad nahrazuje věcnou odpověď nálepkou a kritickou otázku zavřenými dveřmi, nebojuje proti dezinformacím. Používá jednu z jejich základních metod: diskreditaci místo důkazů.
