Článek
Když dnes člověk sleduje Rusko — a s větší opatrností i některé kroky Donalda Trumpa ve Spojených státech — není těžké si vzpomenout na Orwellův román 1984. Ne proto, že by se svět přesně proměnil v Oceánii. Orwell nenapsal technický manuál diktatury, kde musí sedět každá součástka. Popsal něco podstatnějšího: okamžik, kdy moc už nechce ovládat jen policii, soudy a média, ale i samotný význam slov.
V Rusku je ta paralela nejtvrdší. Válka se nesmí nazývat válkou. Agrese je „obrana“. Invaze je „speciální vojenská operace“. Okupace se vydává za osvobození. A kdo se pokusí říct nahlas, že dvě a dvě jsou čtyři, může narazit na paragrafy o „diskreditaci armády“ nebo „nepravdivých informacích“. Nejde už jen o propagandu. To je státem vynucovaná lež jako základní kámen režimu.
Orwellovo Ministerstvo pravdy nebylo děsivé tím, že lhalo. Děsivé bylo tím, že rozhodovalo, co pravda právě je. Včerejší realita mohla zmizet v díře v paměti a dnešní verze platila zpětně odjakživa. Přesně tak funguje putinovské Rusko: nepřiznává chyby, nepřiznává zločiny, nepřiznává agresi. A když se skutečnost nevejde do oficiálního příběhu, problémem není příběh, ale skutečnost.
Proto ruský režim nepotřebuje občana přesvědčit v běžném smyslu slova. Stačí, když ho naučí, že pravda je nebezpečná kategorie. Že je bezpečnější neptat se. Že je rozumnější opakovat povolené věty. A že největší hrozbou není člověk, který lže, ale člověk, který si pamatuje.
U Spojených států musí být srovnání přesnější. USA nejsou Rusko. Mají svobodná média, nezávislé soudy, volby, občanskou společnost a instituce, které se Trumpovi stále dokážou stavět do cesty. Jenže právě proto je znepokojivé sledovat, když se prezident nejmocnější demokracie světa chová k médiím, univerzitám, muzeím, úřadům a historii jako k nepřátelskému území, které je třeba dobýt.
Trumpův problém není v tom, že má politický názor na americké dějiny. Problém začíná ve chvíli, kdy se stát snaží určovat, která historie je „vlastenecká“ a která už je „divisivní“. Když se nepohodlné části minulosti — otroctví, rasismus, násilí vůči menšinám nebo klimatická fakta — nezařazují do širší debaty, ale odstraňují z veřejných institucí jako ideologická kontaminace. To už není jen kulturní válka. To je zápas o veřejnou paměť.
A podobně nebezpečná je trumpovská práce s nepřítelem. Média nejsou kritická média, ale „fake news“. Odpůrci nejsou soupeři, ale zrádci. Úřady nejsou instituce, ale nástroje, které mají sloužit vítězi. Politická porážka není porážka, ale krádež. Tady se Orwell potkává s realitou sociálních sítí: dvouminutovka nenávisti už nemusí trvat dvě minuty. Může běžet celý den, algoritmicky dávkovaná každému, kdo chce mít pocit, že nenávist je vlastně občanská bdělost.
Rozdíl mezi Ruskem a USA je pořád zásadní. V Rusku už je lež součástí státního operačního systému. Ve Spojených státech se o podobu reality stále vede politický a institucionální zápas. Ale právě proto má smysl bít na poplach dřív, než se z tlaku na média stane norma, z útoků na soudy rutina a z přepisování historie státní politika.
Orwellovo 1984 není nálepka, kterou můžeme pohodlně nalepit na každého, kdo se nám nelíbí. Je to varování před mocí, která chce zničit společný jazyk. Protože ve chvíli, kdy se válka nesmí jmenovat válkou, lež se smí jmenovat pravdou a historie se přepisuje podle aktuální potřeby vládce, nejde už jen o politický spor. Jde o obranu samotné skutečnosti.
