Článek
Žena ukrajinského původu Anastasiia Sihnaievska, která našla v Česku útočiště po začátku ruské invaze, zveřejnila silnou výzvu médiím, politikům a správcům facebookových stránek. Popisuje, že se v České republice začíná bát… Sihnaievska položila ve své výzvě jednoduchou otázku: Kam má schovat svůj obličej a přízvuk? Odpověď samozřejmě zní, že nikam. Schovat by se měli ti, kteří považují cizí přízvuk za důvod k ponižování.
Ve chvíli, kdy si člověk při běhání schovává přívěsek se symbolem své země, otáčí tašku nápisem k tělu a bojí se v tramvaji mluvit s rodinou rodným jazykem, už nejde o nepříjemné komentáře na Facebooku. Jde o svobodu pohybovat se ve veřejném prostoru bez strachu.
Nenávist totiž nepřechází z internetu do ulic jedním velkým skokem. Nejdřív se z člověka stane „Ukrajinec“, potom „příživník“, „zbabělec“ nebo „nacista“. Následuje tvrzení, že „oni“ berou práci, dávky, byty a bezpečí. Když se podobné věty opakují tisíckrát a nikdo je nemaže ani nezpochybňuje, část lidí získá pocit, že nejde o sprostotu, ale o všeobecně přijímaný názor. A jestli je přijatelné napsat „táhněte domů“, proč by to jednou nešlo říct ženě ve vlaku?
Odpovědnost přitom neleží jen na anonymních účtech. Pokud předseda Poslanecké sněmovny staví politickou kariéru na ukazování zkrvavených „chirurgů z dovozu“, dává předsudečnému jazyku razítko společenské přijatelnosti. Hnutí SPD za tuto kampaň dostalo nepravomocný třímilionový trest za podněcování k nenávisti. Politici mohou stokrát vysvětlovat, že pouze „pojmenovávají problémy“. Ve skutečnosti velmi dobře vědí, proč na plakát neumístili tabulku, graf a návrh zákona, ale zakrvácenou košili a nůž.
Jakub Smršín k výzvě Sihnaievské správně připomněl, že nenávist nemusí být živena jen vyloženou lží. Někdy stačí vhodně seříznout pravdu. Článek může dostat titulek „Bojeschopní Ukrajinci míří do Česka ve velkém“, přestože vlastní text uvádí, že muži ve velmi široké věkové kategorii 18 až 65 let představovali 45 procent nově příchozích. Kategorie navíc zahrnuje i mladíky od 18 do 22 let, kterým Ukrajina vycestování povolila, a muže starší šedesáti let. Faktické číslo se tak pomocí titulku promění v obraz zástupů zběhů, zatímco skutečnost, že více než polovina příchozích do této široké mužské kategorie nepatřila, zmizí.
Ano, Rusko podobné nálady cíleně podporuje. Evropské instituce dlouhodobě dokumentují šíření falešných příběhů o ukrajinských uprchlících i pokusy rozeštvávat Ukrajince s Poláky a dalšími evropskými společnostmi. Jenže Kremlem nelze omluvit vlastní zbabělost. Ruský propagandista dodá příběh, český politik ho přeloží do volebního sloganu, médium mu vyrobí výbušný titulek a správce stránky nechá pod článkem několik dní viset výzvy k vyhánění a násilí. Každý článek řetězu pak tvrdí, že pouze popisuje nálady těch ostatních.
Výsledek už lze potkat i na ulici. Česká policie za rok 2025 evidovala 236 nenávistně motivovaných trestných činů a Ukrajinci patřili k nejčastějším terčům. Muž, který na pražském Barrandově Ukrajinkám nejprve nadával kvůli jejich národnosti a poté jednu z nich zbil a odhodil do silnice, dostal letos dvacet měsíců vězení. To už není virtuální hádka ani „nekorektní názor“. To je žena ležící na vozovce.
Výzva k moderování komentářů proto není voláním po cenzuře. Nikdo nemusí mazat kritiku ukrajinských politiků, evropské migrační politiky ani české pomoci uprchlíkům. Přání smrti, výzva k vyhnání celého národa a oslava násilí ale nejsou příspěvkem ke svobodné diskusi. Jsou jejím ničením. Redakce, politici a správci velkých stránek rozhodují, zda se z nenávisti stane společenská norma, nebo zda narazí na jasnou hranici.
Ukrajinci po nás nechtějí, abychom je milovali, nekriticky obdivovali nebo jim odpouštěli všechno, co bychom neodpustili druhým. Chtějí možnost jet vlakem, číst knihu ve svém jazyce a zavolat domů bez strachu, že se někdo vedle nich rozhodne být hrdinou facebookové diskuse i v reálném světě. To není privilegium. To je minimum, podle něhož se pozná civilizovaná společnost.
