Článek
Prezident má vedle ústavních pravomocí ještě jednu zvláštní měnu: pozornost. Nelze ji přikázat zákonem ani objednat u reklamní agentury. Může však zemi prospět, nebo jí také pořádně uškodit. Hlava státu totiž v zahraničí nepředstavuje jen sama sebe. Ať se nám to líbí, či nikoliv, představuje do určité míry nás všechny.
Petr Pavel to ukazuje při svých motoristických výjezdech. Na Hungaroring nepřijel pronášet projev ani stříhat pásku. Přijel soukromě, vzal si fotoaparát, oblékl vestu akreditovaného fotografa a postavil se k trati mezi ostatní profesionály. Právě tato neokázalost zaujala Reuters, Motorsport.com, francouzský L’Équipe i další zahraniční média.
Česko se díky tomu na chvíli neobjevilo ve světě jako malá země, o níž si část publika sotva vybaví, kde leží. Ukázalo se jako stát, jehož prezident má skutečný koníček, umí zacházet s profesionální technikou a nepotřebuje být všude obklopen červenými koberci. Můžeme tomu říkat image, měkká síla nebo jednoduše slušná reklama. Každopádně je to reklama, za kterou by stát jinak zaplatil miliony – a přesto by působila méně přesvědčivě.
Podobnou sílu osobnosti dokázal využívat Václav Havel. Jeho příběh byl samozřejmě nesrovnatelně hlubší: dramatik a bývalý politický vězeň se stal hlavou svobodného státu. Když v roce 1990 vystoupil před americkým Kongresem, nezískával pozornost pouze pro sebe. Pomáhal vracet Československo na mapu demokratického světa. Z malé postkomunistické země udělal prostřednictvím své osobnosti symbol svobody, kultury a občanské odvahy. Při projevu tehdy sklidil sedmnáct potlesků vestoje.
Havel také psal, že prezident má pečovat o politickou atmosféru, autoritu státu a mravní rozměr veřejného života. Účinek takového působení je podle něj nepřímý, dlouhodobý a obtížně měřitelný. Právě v tom měl pravdu. Obraz země nevzniká jedním projevem nebo jedinou fotografií. Skládá se z desítek drobných okamžiků, při nichž si zahraniční veřejnost spojuje stát s konkrétní tváří a určitým způsobem chování.
Pavel samozřejmě není Havel a fotografování formule nelze srovnávat s projevem před Kongresem. Princip je ale stejný. Prezident propůjčuje své zemi část vlastní pověsti. Havel jí dával tvář kulturní a morální. Pavel ji při podobných příležitostech ukazuje jako civilní, vitální a sebevědomou. Jeden víkend na závodním okruhu nezmění postavení České republiky ve světě. Může však připomenout, že tato země existuje – a že může působit docela sympaticky.
A to opravdu není málo. Zvlášť v době, kdy někteří politici dokážou jméno České republiky dostat do zahraničních médií především výrokem, za který by se většina země nejraději omluvila.
