Článek
V noci ze 4. na 5. srpna byl na letišti Lipsko/Halle poblíž ukrajinského nákladního letadla Antonov nalezen dron s profesionálně zhotovenou výbušninou a rozbuškou. Nálož kvůli závadě neexplodovala, vyšetřovatelé však později objevili části dalšího dronu, stopy stejné výbušniny, anténu a DNA. Německá vláda 1. září oznámila, že souhrn policejních zjištění, způsob provedení a zpravodajské poznatky ukazují na odpovědnost Ruska. Zajištěné součástky, výbušnina a zapalovací technika byly podle ní známy z jiných ruských hybridních operací. Moskva odpovědnost odmítá a úplné zpravodajské podklady nejsou veřejné. Jde tedy o oficiální závěr německé vlády a bezpečnostních složek, nikoli dosud o soudem potvrzený verdikt.
Krátce poté se v českém informačním prostoru objevily nejméně tři odlišné příběhy. Text Prvních zpráv, přetištěný také Novou republikou, převzal tvrzení ruského vojenského komentátora Olega Ivanikova, podle něhož mohli drony sestavit ukrajinští specialisté v Německu v rámci provokace koordinované s německou rozvědkou. Známý proruský aktivista Pavel Šťástka zase zpochybňoval ruskou stopu otázkou, proč by země s více než pěti tisíci jaderných hlavic útočila malým dronem, který dokázal srazit řidič autobusu. Igor Sumilov následně tvrdil, že ukrajinské oficiální weby i média o incidentu mlčí, a naznačoval, že jejich ticho může Ukrajinu usvědčovat. Jenže například ukrajinská veřejnoprávní stanice Suspilne informovala o německém obvinění Ruska ještě před zveřejněním Sumilovova příspěvku a ukrajinská média psala už o původním srpnovém incidentu.
Tyto verze se navzájem nejen nepotvrzují, ale místy si přímo odporují. V jedné má jít o profesionálně připravenou ukrajinsko-německou operaci, která úmyslně zanechala ruské stopy. Ve druhé je celý případ příliš amatérský a směšný na to, aby za ním mohla stát velmoc. Ve třetí má být nepřímým důkazem ukrajinské viny údajné mlčení, které ve skutečnosti nenastalo. Pokud by šlo o běžnou snahu zjistit pravdu, podobné rozpory by byly vážným problémem. Pokud je však výsledkem především nedůvěra k vyšetřování, plní všechny tři příběhy stejnou funkci.
Na rovinu, nemám důkazy, že čeští autoři těchto příspěvků postupovali na přímý pokyn Ruska nebo že mezi sebou byli koordinováni. První narativ ale pochází přímo od ruského komentátora a kopíruje linii ruské ambasády, která už krátce po incidentu mluvila o zinscenované provokaci a ukazovala na Ukrajinu. Další příspěvky mohou vznikat organicky, z politických sympatií nebo prosté nedůvěry. Z hlediska účinku je však rozdíl malý: všechny odvádějí debatu od konkrétních stop k nekonečnému seznamu možností, které není nutné ničím dokazovat.
Tento způsob komunikace popsala už v roce 2016 americká analytická organizace RAND jako ruský model „firehose of falsehood“, tedy jakousi informační požární hadici. Vyznačuje se vysokým objemem sdělení, jejich rychlým a opakovaným šířením a především nezájmem o objektivní realitu nebo vzájemnou konzistenci. Propaganda v tomto modelu nepotřebuje jednu pevnou lež, které budou všichni věřit. Stačí zaplnit prostor tolika verzemi, aby se pravda začala jevit jen jako další názor a část publika dospěla k pohodlnému závěru, že „stejně všichni lžou“.
Přesně tento postup doprovázel sestřelení letu MH17 nad východní Ukrajinou v červenci 2014. Ruská státní komunikace a provládní média střídala tvrzení o ukrajinské stíhačce, ukrajinském systému Buk, zfalšovaných důkazech i západní provokaci. Výzkumné centrum CREST popsalo tuto komunikaci palbu z kulometu bez jednotné línie. Jednotlivé scénáře postupně byly vyvraceny médii i fact-checkery, ale informační mlha zůstávala. A co, že mezitím vyšetřovací orgány a soudy shromáždily rozsáhlé důkazy a Evropský soud pro lidská práva v roce 2025 dokonce shledal Rusko odpovědným za porušení práva na život sestřelením MH17 i za následné maření snah odhalit pravdu.
Proto mi současná reakce na incident v Lipsku tento model skutečně připomíná. Ne proto, že bychom mohli bez důkazů označit každý pochybný facebookový status za řízenou ruskou operaci, ale protože se znovu objevuje stejná architektura informační mlhy. Jednou za všechno může Ukrajina, podruhé je samotný útok směšný a potřetí údajně všichni podezřele mlčí. Cílem nemusí být přesvědčit čtenáře o kterékoli z těchto verzí. Úplně postačí, když po jejich přečtení přestane věřit, že lze zjistit vůbec něco. Množství protichůdných tvrzení ale není důkazem, že pravda neexistuje. Často je jen reakcí na to, že dostupná fakta ukazují pro někoho velmi nepříjemným směrem.
Zdroje dezinformací:
https://www.novarepublika.cz/2026/09/rusove-odhalili-kdo-napadl-nemecko?
