Článek
Jindřich Rajchl oznámil, že na něj Seznam Zprávy podaly žalobu kvůli jeho tvrzení, že jejich novináři psali články o větrných elektrárnách „na objednávku“ Ministerstva životního prostředí. Sám Rajchl z toho na Facebooku udělal vítěznou pózu dopředu: pokud prý uspěje, bude moci psát, že Seznam Zprávy jsou „soudně uznaným médiem píšícím na zakázku“. Jenže právě u Rajchla se vyplatí oddělovat rétoriku od výsledků. A veřejně dohledatelné kauzy z posledních let ukazují, že cesta od bojovného statusu k soudnímu vítězství bývá u jeho klientů podstatně trnitější.
Nejprve ke kauze Seznam Zpráv. Veřejně dohledatelné je, že MŽP uzavřelo smlouvu na kampaň „Zelená modernizace“ k podpoře obnovitelných zdrojů za 7,5 milionu korun bez DPH, tedy 9,075 milionu včetně DPH. To je legitimní téma ke kontrole. Samo o sobě to ale nedokazuje, že by redakce Seznam Zpráv psala neoznačené články na vládní objednávku. A ani samotné pokrytí větrných elektráren na Seznamu není tak jednoduché, jak Rajchl naznačuje. Redakce publikovala texty kritické k dezinformačním kampaním proti větrníkům, ale zároveň i reportáže o hluku, odporu obcí a konkrétních problémech větrných projektů.
Rajchlův příspěvek tak stojí na klasickém triku: ze skutečné existence komunikační kampaně se udělá mnohem silnější tvrzení, že konkrétní novináři psali články „na objednávku“. A když přijde žaloba, místo důkazů nastoupí posměch, útok na „dobré jméno“ média a předčasné prohlášení budoucího vítězství. Právě v tom je zajímavé podívat se, jak Rajchl a jeho klienti v podobně vyhrocených sporech dopadali.
Nejviditelnější je kauza bývalé učitelky Martiny Bednářové. Ta v trestní větvi případu nakonec pravomocně dostala sedmiměsíční podmínku, tříletý zákaz práce s dětmi a povinnost absolvovat kurz mediální gramotnosti za ospravedlňování ruských zločinů na Ukrajině před žáky. Rajchl po verdiktu mluvil o dovolání a změně zákona, ale podstatné je, že u odvolacího soudu klientka neuspěla. V paralelním civilním sporu Bednářové proti Seznam Zprávám dopadl výsledek ještě jasněji: žaloba na ochranu osobnosti byla zamítnuta, odvolací soud to potvrdil a Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podobný vzorec najdeme u Jakuba Netíka, kterého Rajchl obhajoval ve věci výhrůžek politikům a dalším veřejným osobám. Netík dostal podmíněný trest 27 měsíců se čtyřletou zkušební dobou. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl a následně neuspěl ani u Ústavního soudu. Rajchlova obhajoba stavěla na tom, že šlo o politický projev, jenže soudy tuto hranici vyhodnotily jinak.
V covidových kauzách to nebylo jiné. Pavel Hlávka, který tvrdil, že v plzeňské fakultní nemocnici zabíjejí pacienty s covidem, sice dosáhl dílčího úspěchu v podobě snížení trestu z 2,5 roku na 2 roky podmíněně, ale odsouzení zůstalo a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl. Ivo Osovský, který kvůli proticovidovým opatřením vyhrožoval tehdejšímu ministrovi zdravotnictví Adamu Vojtěchovi, u odvolacího soudu také neuspěl: krajský soud mu potvrdil peněžitý trest 15 tisíc korun.
Ani civilní spor Jordanky Jiráskové s Tomášem Etzlerem nakonec pro Rajchlovu stranu nedopadl dobře. První instance sice Jiráskové částečně vyhověla, ale odvolací soud žalobu zamítl a Nejvyšší soud dovolání odmítl. Jinými slovy: opět hlasitý spor o hranice svobody projevu, opět velká slova, ale konečný výsledek nikoli ve prospěch Rajchlovy klientky. Jako opačný příklad lze zmínit Patrika Tušla, kterého soud na třetí pokus podmíněně propustil z vězení. To je reálný úspěch. Jenže i tam platí, že v jiné jeho kauze Nejvyšší soud předtím odmítl dovolání a potvrdil mu trest.
Férově je třeba dodat, že to není kompletní statistika Rajchlovy advokátní praxe a výsledek soudního sporu nikdy nevypovídá jen o advokátovi. Řada těchto případů byla právně i důkazně obtížná už od začátku. Jenže právě proto je na místě opatrnost, když Rajchl po obdržení žaloby Seznam Zpráv opět rozehrává stejný scénář: veřejná sebejistota, výsměch protistraně a předem malované vítězství.
Veřejně známá bilance posledních let přitom ukazuje spíš něco jiného: Rajchl umí ze soudní kauzy udělat politické divadlo. Soudní síň ale na rozdíl od Facebooku nerozhoduje podle potlesku publika, nýbrž podle důkazů.
